Už o tomto víkendu rozryjí kopyta dostihových koní dráhu pardubického Agrofert parku. Dvaadvacet plnokrevníků se v neděli 12. října postaví na start již 124. Velké pardubické s Českou pojišťovnou, aby překonalo jednatřicet překážek.
Nejen ty, ale i samotná trať téměř sedm kilometrů dlouhého dostihu pak musí být perfektně připravena.
„Nachystaná musí být tak, aby se koně nezranili. To je pro nás hlavní. Musí být kvalitní, aby i koně mohli ukázat své kvality,“ říká Jiří Janda, správce dráhy pardubického závodiště.
„A rozhodně to není jen záležitost několika týdnů před Velkou pardubickou, vždyť se tu běhá od jara do podzimu,“ upozorňuje Janda.
Udržují dva a půl kilometru živých plotů
Pardubické závodiště, to je třiadvacet hektarů trávy, osm hektarů oranice a dva a půl kilometru živých plotů, z čehož půl kilometru tvoří překážky, které koně zdolávají nejen při nejtěžším dostihu kontinentální Evropy, ale i při dílčích kvalifikacích na Velkou a jiných dostizích.
„Práce je to soustavná. Třeba živé ploty. Nesmí přerůst, musí mít určité rozměry a důležité je i to, aby větvičky nebyly tvrdé, ale naopak měkké, mladé a koně tak příliš při skoku neškrábaly. Trávu sekáme dvakrát týdně a hnojíme ji šestkrát do roka. Na jeden hektar přijde zhruba šest set kilogramů hnojiva ročně. Pak je důležitá i chemická ochrana proti plevelům, to je pro nás třeba i sedmikráska nebo pampeliška. Na dráze je nenajdete,“ vyjmenovává úkoly, které je nutné provést, správce areálu Janda.
Dráha se vždy připravuje tak, aby se do ní koně probořili na kopyto. Takže po dostizích podle Jandy vypadá i travnatá plocha tak trochu jako oranice.
„Třeba v cílové rovince, když se jen proběhne kůň, zbudou po kopytech díry. My pak chodíme a ručně je zasypáváme. Připravíme dráhu na to, aby ji koně zase mohli rozbít. Protože když to neuděláme, rozbijí si tam nohy,“ vypráví Jiří Janda.
„Týden před Velkou pardubickou se dráha uzavře, netrénuje se tu už. Pouze sem naběhnou zahraniční koně, aby si ji trochu zkusili, ale nechodí naplno, skočí si třeba tři překážky, což zvládneme hned upravit,“ dodává.
Důležité je také to, aby dráha byla dostatečně mokrá a koně došlapovali do měkkého. Tomu poslední dvě sezony napomáhá i nový zavlažovací systém a letos podle Jandy i dostatečně deštivé počasí. Koně pak nemohou běžet tak rychle a úrazů je proto méně.
Když je dráha naopak tvrdá, je pro ně snazší běžet a jsou tím pádem i rychlejší. Jenže právě tehdy se stávají častěji úrazy, protože koně dělají více chyb na skocích.
Překážku změkčují molitanem
Servisem procházejí i překážky, které se potáhnou měkkou hmotou. „Na Poplerův skok přijde pět centimetrů tlustý molitan, aby se koně, v případě, že se praští, nezranili,“ říká Janda, který byl i u proměny některých překážek.
Například legendárního Taxisova příkopu, který byl dříve nejobávanějším skokem. V 80. letech se totiž kvůli odvodnění prohloubil, a tím také zestrměl.
„Když koně nedoskočili až za něj, dopadli špatně na hranu překážky a buď jim praskly krční obratle nebo páteř. Když jsme se k areálu jako Dostihový spolek dostali v roce 1993, změkčili jsme příkop a vlivem toho se i hrana stala pozvolnější. Takže když tam pětimetrákový kůň, který utíká rychlostí šedesát kilometrů v hodině, doskočí, kinetická energie ho posune dál a nenarazí na hranu natvrdo,“ vysvětluje Janda, jenž sám od 80. let trénuje dostihové koně.
Navíc se hrany za překážkami, kam koně doskakují, vysypávají bílými pilinami. A to proto, aby koně ve chvíli, kdy jsou ve vzduchu nad překážkou, měli optické rozlišení terénu a věděli, kam doskočit.
Kdo hledá díru v křoví, ztrácí šanci
Podle Jandy se za poslední roky také zvýšila kvalita samotných koní, kteří dnes klidně doskočí i metr za Taxis, takže právě tam de facto nikdo nepadá, maximálně jezdec.
„Už to není tak, jako dřív, kdy všechno, co mělo čtyři nohy, tlačili do Velké pardubické. Olda Reisner měl třeba koně jménem Liz, ten měl na Taxisově příkopu vytipovanou díru v křoví a v podstatě jej prolezl. To už dneska nejde. To tempo je takové, že když něco takového kůň udělá, už nemá šanci se do dostihu dostat,“ vypráví se smíchem Janda.
Od revoluce se prý diametrálně změnilo všechno. „Koně dnes musí projít kvalifikací, majitelé musí zaplatit startovné... Staromilci sice říkají, že už to není ono, ale dříve to byl „Dukelský průsmyk“, kdo přežije, ten vyhraje. Dnes to je dostih, kde ještě dvacet metrů před cílem není jasné, kdo vyhraje, kde třeba osm koní bojuje o vítězství,“ dodal Jiří Janda.
