Primář Luděk Ryba chce, aby se děti v nemocnici lépa adaptovaly

Primář Luděk Ryba chce, aby se děti v nemocnici lépa adaptovaly | foto: Michal Klíma, MAFRA

Děti nesmějí vnímat nemocnici jako místo utrpení, říká primář

  • 2
Co nabízejí nemocnice malým pacientům vedle lékařské péče? Nemocniční školy a školky i klauny či divadelníky. Primář dětského oddělení v Ústí nad Orlicí Luděk Ryba říká, že dobře rozjetý systém péče začíná v Pardubickém kraji skřípat.

Primář dětského oddělení Orlickoústecké nemocnice Luděk Ryba pojede v pátek do Prahy na mezinárodní konferenci Evropské asociace na podporu dětí v nemocnici, která hledá odpověď na otázku, co lze udělat pro děti, které musí být hospitalizované.

Ještě před pár lety by se jel pravděpodobně hlavně chlubit tím, jak se Orlickoústecká nemocnice s novým moderním pavilonem v tomto ohledu zlepšila. Ale v poslední době se podle něj situace změnila k horšímu.

"Konference by měla být inspirací i pro úředníky a pověřené krajské radní, aby se zajímali, jaké trendy převládají v Evropě. A aby se snažili těmto trendům přiblížit," řekl Luděk Ryba.

Jedete na konferenci spíše chválit, anebo si stěžovat?
Hlavně pochválit. Je pro nás ctí moci ukázat na mezinárodním fóru to pozitivní, co se nám podařilo dosáhnout. Ale až přijde řeč na koncepční stránku, tak se coby Pardubický kraj v posledních letech nemáme čím pochlubit.

Jak se to přihodilo?
Zvláštní u nás je, že jsou velké regionální rozdíly. Dětská oddělení v Pardubickém kraji na tom byla velmi dobře, ale podmínky se bohužel zhoršují. Že tady funguje pořád poměrně slušně mimomedicínská stránka hospitalizačních pobytů, je dáno určitou setrvačností a nadšením lidí, kteří se tomu věnují, ale podmínky pro to vytvořené nemají. Podpora ze strany kraje je v tomto ohledu nulová, někdy to spíš připomíná házení klacků pod nohy. Zatímco jsme si přáli, aby se ostatní regiony dotáhly na Pardubický kraj a jeho úroveň, tak bohužel kvůli reorganizacím v resortu školství naše čtyři nemocnice v kraji spíše ztrácejí náskok, který měly.

Konference o dětech v nemocnici

Konference Evropské asociace na podporu dětí v nemocnici se v Praze uskuteční v pátek. První blok je zaměřený na zahraniční zkušenosti v přístupu k nemocným a hospitalizovaným dětem a jejich rodinám. Druhý na potřeby nemocných a hospitalizovaných dětí a jejich rodin a na problémy, s nimiž se při naplňování těchto potřeb setkávají čeští lékaři a zástupci dalších oborů. Součástí programu je i prezentace praxe dětského oddělení Orlickoústecké nemocnice.

Proč? Kdo za to může?
Školy a mateřské školy při nemocnicích v našem kraji měly svou subjektivitu. Zájmy primářů oddělení a ředitelů škol byly jednotné. Před čtyřmi roky z iniciativy radní Jany Pernicové byly zařazeny pod místní speciální školy, které mají naprosto jiné zaměření, často velmi různorodé. Bohužel se naplnily obavy, které jsme měli s kolegy Němcem z dětského oddělení v Pardubicích a Kasalem z Chrudimi. Staly se z nás nechtěné a trpěné přívažky podstatně větších a zcela jinak orientovaných školských zařízení. Pro vývoj nemocničního školství to byl velký krok zpátky.

Jaký je u nás většinový model?
Většinový model ani celostátní koncepce neexistuje. Některé kraje jsou natolik osvícené, že si koncepci vytvořily samy, bohužel to neplatí pro náš kraj. Jeho přístup v této sféře vnímám jako neprofesionální.

Váš návrh zní?
Aby vznikla jedna organizace zastřešující školy a školky v rámci kraje, jak to udělal například Kraj Vysočina. Naším úkolem není připravit děti ke zkouškám a vystavit jim vysvědčení, ale provést je hospitalizací a otevřít jim nové obzory. Snažíme se je naučit, jak funguje nemocnice a další věci související se zdravotní péčí, postiženými občany, s první pomocí a podobně.

Čím se tedy budete na konferenci chlubit?
Naše dětské oddělení vzniklo v Ústí nad Orlicí před 12 lety "na zelené louce". To jsme vnímali jako jedinečnou šanci prostředí přizpůsobit a ušít na míru malým pacientům a jejich rodičům, zaplnit ho tedy i aktivitami nemedicínskými. Účastníky konference seznámím s originálním výtvarným pojetím dětského oddělení. Ukážu přívětivé prostředí při návštěvách zdravotních klaunů, setkávání malých pacientů s divadelníky, výtvarníky, slavnými pardubickými hokejisty. Za dětmi přijíždějí se svými psy také canisterapeuti, dobrovolní hasiči nebo zdravé děti z místních škol a školek. Pacienti pod vedením učitelek malují, aranžují, leccos vyrábějí, soutěží. Využívají nově také revitalizovanou zahradu - školu v přírodě.

Kolik dětí u vás absolvuje tuto nemedicínskou péči?
Dřív byl provoz celoroční, „škola“ běžela i o prázdninách, což zdravotníkům nesmírně pomáhalo. Na nemocniční školu a školku narazí asi 1 500 dětí ročně - tedy asi 75 procent hospitalizovaných dětí.

Proč ji považujete za velmi důležitou?
Pedagog nebo herní specialista jim symbolizuje osobu, která jej nepřichází vyšetřovat, nechce mu odebírat krev ani dělat z jeho pohledu něco špatného. Je to pro něj pozitivní posel, někdo, kdo mu ukáže to, co zná z domova - programy, hry, učí ho, baví se s ním. Je to ten „hodný“, zatímco zdravotník je ten „zlý“. Děti pak nevnímají zdravotnická zařízení černobíle pouze jako místa utrpení a je pro ně daleko snazší se v prostředí adaptovat a případně se do něj vracet.

Zmínil jste ukázky resuscitace dětem, pořádáte kurzy pro dospělé. Jaký je o ně zájem?
Kurzy resuscitace pro rodiče pořádáme každý týden ve středu odpoledne, účastní se jich hlavně rodiče, kteří se chystají na narození dítěte. Považujeme to za nesmírně důležité. Bylo by ideální, kdyby takové kurzy probíhaly již ve školách. Zdaleka nejde spoléhat na to, že záchranka dojede k ohroženému včas. Každý jen trochu fyzicky zdatný laik by měl být schopen 10 až 15 minut poskytovat základní resuscitační péči, to znamená srdeční masáž, případně umělé dýchání a udržet ohroženého naživu, než přijedou zdravotníci. Pokud kdokoliv z nás náhle ztratí vědomí - jeho další osud závisí na štěstí, jestli se najde v blízkosti někdo schopný poskytnout základní laickou první pomoc. My pořádáme tyto kurzy od roku 2008 a dnes máme za sebou asi tři tisíce absolventů.

To je hodně, anebo málo?
Pořád je to jen kapička v moři. Ideální by bylo, kdyby takové kurzy probíhaly v každém okrese, na každém dětském oddělení. Osobně si myslím, že dítě ve škole by se mělo naučit číst, psát, plavat a resuscitovat. Všechno ostatní, co bude potřebovat, se naučí v životě.