Němci na některých pevnostech na Králicku zkoušeli protibetonové střely na ničení pevností, které nakonec z obavy, že je okopírují Spojenci pro invazi do Evropy, nikdy nepoužili. Ale i nový bojový plyn. O těchto zkouškách svědčí dodnes „zapíchané střely“ v odolném betonu vypálené z těžkých děl či narušené stěny některých částí tvrze Hůrka.
O zkoušky tajných zbraní se dlouhodobě zajímal osmdesátiletý badatel a historik Milan Blum z města Bad Nauheim v německém Hesensku. Do roku 1969 žil ovšem v Hradci Králové a v Praze a právě na Králicku se jako skaut setkal poprvé s československým opevněním. V emigraci pak na ně narazil znovu. A to při zkoumání historie zabrání Belgie Němci, jež vedlo k obklíčení anglických a francouzských vojsk u Dunkerku.
Při něm sehrála výraznou roli taktika Němců, kteří v květnu 1940 s pomocí tichých kluzáků a tehdy nových kumulativních náloží dobyli „nedobytnou“ belgickou pevnost Eben Emael.
„Právě tento útok cvičili Němci v Sudetech na tvrzích dnešní Králické pevnostní oblasti. V Německu jsem se seznámil s velitelem toho kluzákového oddílu, Rudolfem Witzigem. Tehdy Němci chytrým obchvatem přes Lucembursko a Ardeny uvěznili čtyři francouzské armády a britský expediční sbor. Tito vojáci se pak těžce dostávali z obklíčení přes moře z Dunkerku. Právě speciální jednotka kluzáků, které tehdy patřily mezi tajné zbraně Hitlera, vyřadila v počátku tažení svými výsadky pevnost. Ta měla svými děly krýt dva mosty přes Albertův kanál, jež Němci k vpádu do Belgie potřebovali,“ říká Milan Blum, který sepsal o dobytí Eben Emaelu ve spolupráci s šéfem společnosti přátel čs. opevnění Martinem Ráboněm obsáhlou publikaci Přepadení, která končí právě Dunkerkem.
Kdysi znal tuto úspěšnou německou operaci z malé knížky, která vyšla v nakladatelství Orbis za války. „Necelá stovka německých vojáků přistála za úsvitu na pevnosti a použila proti bunkrům nové nálože, které znemožnily dělům pevnosti palbu. A dva důležité mosty Němci drželi, než přijely další síly.
„Velitel kluzáků Rudolf Witzig nám dal k dispozici svůj soukromý archiv. A tam stálo, že se Němci na útok na pevnost Eben Emael cvičili před Vánocemi 1939 na pevnosti Adam nad Mladkovem v Orlických horách,“ říká Milan Blum. „Němci sami totiž neměli k dispozici velké opevnění. Tak se cvičili tady.“
Pevnosti byly z nejkvalitnějšího betonu v Evropě
Velitel a pětaosmdesát členů osádek kluzáků, kteří provedli přepad pevnosti Eben Emael, bylo ubytováno v hospodě Fuchs v Mladkově a v dalších dvou hostincích. „Byla prý tehdy příšerná zima a němečtí parašutisté cvičili na Adamu ve sněhu,“ říká Milan Blum. Pátrání po této německé operaci ho přivedlo k muži, který učil před důchodem na technické škole bundeswehru v Cáchách. Jmenoval se Otmar Rogge a zajímal se právě o střely Röchling, což byla Hitlerova tajná zbraň, která vedla v části svého vývoje ke zbrani V2.
Otmar Rogge objevil i dokument ze září roku 1945, který zaznamenal výslech německých techniků a ministra zbrojení Alberta Speera. „Speer v protokolu řekl, že Němci využívali Králicko jako výlučný zkušební prostor pro testování zbraní pro dobývání pevností, protože to byl úsek opevnění s nejlepší kvalitou betonu v celé Evropě, “ říká badatel.
„Po válce panoval názor, že na pevnostech na Králicku řádila nacistická soldateska a bezhlavě vyhazovala všechno do luftu, ale přitom to byly cílené pokusy německé techniky určené k využití v německé válečné taktice.“
Röchlingovy střely testované na Hůrce měly kalibr 105 mm a úzký tvar se špicí, která se po vypálení zavrtala do betonu, hladce prostřelila i tři metry betonu. V Belgii Němci střelami prorazili i třicet metrů skalního nadloží pevnosti, vypálené granáty pak proletěly vnitřními prostory pevnosti a pokračovaly dál do horniny pod betonovými podlahami podzemních chodeb.
Otmar Rogge tvrdil, že Röchlingovy granáty byly schopny v měkké zemině skončit až sto metrů hluboko. Střely měly navíc dvojnásobný výbušný účinek než tehdy běžné dělostřelecké protibetonové granáty.
„Dělostřelecká kasemata tvrze Hůrka v Králíkách má v betonu asi stovku Röchlingových střel. Kasematu, což je nejtěžší a největší typ bunkru, který v Československu existuje, zbavili Němci kryjícího záhozu ze zeminy a kamenů a stříleli do jejích stěn ze všech stran,“ říká Milan Blum. Přímo v betonu srubu K – S 11 „Na Svahu“ zůstaly zavrtané střely.
Záznamy jsou precizní i o vzdálenostech palby. Stříleli tak z dálky jednoho sta metrů, nejkratší vzdálenost palby byla 66 metrů. Pálili těžkou houfnicí a moždířem s dlouhou hlavní. A ten bunkr vypadá místy jako ježek, jak z něho ty Röchlingovy granáty trčí ven. Ale to jsou jen ty, které neprorazily beton pevnosti. Některé střely prorazily hladce,“ ukazuje.
Zásahům Röchlingů říkají „pavouci“
První zkoušky na československých opevněních na Králicku začaly v říjnu 1939 a střílelo se i na dalších pevnostech v Orlických horách a na Náchodsku. „Tady na Králicku ale nejvíce. A to až do konce války,“ podotýká badatel.
V králických pevnostech jsou nesčíslné stopy i po různých druzích střel, které ničí beton. Röchlingových granátů vystřelili Němci na bunkry tolik, že představují podle Milana Bluma určitě třímístné číslo. „Zásahům Röchlingů říkáme pavouci, protože trhliny v betonu po zásahu připomínají pavučinu,“ uvádí Milan Blum.
Ale pevnosti na Králicku nesou stopy i po dalších speciálních pokusech. „Blízko tvrze Bouda existuje převrácený řopík, hodně lidí se u něho fotí. Před dvěma lety jsme v Německu objevili skicu tohoto pokusu. Němci vzali bombu z Junkersu, přezdívaného Stuka, a zkoušeli, co udělá, když tato bomba vybuchne pod bunkrem při náletu letounu. Vykopali tam díru, položili 250kilovou bombu, zasypali ji a elektricky odpálili. Vybuchla a bunkr utrhla a převrátila,“ říká Milan Blum.
Zkoušel se tu i bojový výbušný plyn Taifun. „Testoval ho německý ženijní prapor, který se také tak jmenoval, a působil na jihu Německa v Porýní. Tam plyn zkoušeli na jedné z pevností Maginotovy linie. Jeho síla byla veliká. Ale prapor měl skupinu Taifun západ a Taifun východ a právě o té druhé se nedochovaly žádné dokumenty. Domníváme se však, že působila právě tady,“ říká znalec vojenské historie.
Výbuch plynu Taifun byl hodně devastující a atypický a například některé sruby na Králicku nesou typické stopy výbuchu tohoto plynu. Taifun je těžší než vzduch, neutíká na povrch a po odpálení se šíří hodně do stran. „Kasemata tvrze Hůrka má po zkouškách tohoto plynu posunutou střechu a vyboulené stěny a střílny. Výbuch také staticky poškodil vnitřní konstrukci pevnosti,“ říká Milan Blum.
Hitler nikdy Röchlingovy střely nepoužil. „Zůstaly v počtu milion a půl kusů do konce války ve skladech. Hitler měl totiž panický strach, že kdyby se tato zbraň dostala Spojencům do rukou, tak by jim mohla pomoci při vývoji střeliva proti Atlantickému valu. Proto nedovolil tyhle granáty použít v běžné válce,“ říká Milan Blum.
Veškeré Röchlingovy střely skončily do jednoho ve šrotu, poslední přísně střežené se dochovaly na východoněmecké střelnici Hillersleben a šly do likvidace nedávno. „Nebylo možné s nimi o nějakém zachování pro muzea mluvit,“ říká Milan Blum.
Pár exponátů mají dnes muzea v Německu, ty však získaly od Američanů. Přesto je jeden unikátní kousek v Králíkách. Milan Blum se v Německu totiž potkal před patnácti lety i s Heinzem Kurtem Schmidtem, mechanikem firmy Röchling, který fyzicky na testy munice v Králíkách i dohlížel. Ten mu řekl, jestli nechce jednoho takového Röchlinga, který se používal při testech, vidět. Chtěl ho poslat do vojenského muzea. A Milan Blum mu řekl: „Prodejte mi ho, já ho odvezu do Králík, kde jste za války testy dělal. Máme tam muzeum a pevnostmi provádíme.“
Heinz Kurt Schmidt se na českého badatele pět vteřin díval a pak řekl: „Pane Blum, já nic neprodávám. Tady ho máte.“
A Milan Blum se snažil rychle ukončit rozhovor, aby si to bývalý mechanik nerozmyslel, a pak z první telefonní budky volal šéfovi společnosti přátel čs. opevnění Martinovi Ráboňovi: „Mám Röchlinga!“
Návštěvníci pevností zatím ale tuto testovací střelu nemohou vidět. „Je to světový unikát a musíme nejdříve vymyslet nějakou schránku, aby nám ji někdo neukradl,“ dodává Milan Blum.
