Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bohužel jsme se kvůli prezidentovi nebránili, říká čtrnáctiletý průvodce

  8:28aktualizováno  8:28
Tvrz Bouda je jednou z velkých pevností opevnění, které mělo ztížit vojenské dobytí Československa. Nejmladším z průvodců je teprve čtrnáctiletý František Drška z Náchoda, který tu provází už druhým rokem od května do prosince. Mnozí návštěvníci oceňují jeho znalosti historie i názory a také také vtípky, kterými okolí baví.

František Drška. V maskáčovém oblečení vodí návštěvníky do železobetonových útrob dělostřelecké tvrze Bouda. | foto: Petr Broulík, 5plus2.cz

Stává se to často. Návštěvníci tvrze Bouda se Františka Dršky opatrně ptají, jestli studuje na střední škole nebo na vysoké. On vždy pobaveně odpovídá: „Ne. Já jsem ještě na základce.“ Před časem přerostl i svého o tři roky staršího bratra.

František Drška. V maskáčovém oblečení vodí návštěvníky do železobetonových...

František Drška. V maskáčovém oblečení vodí návštěvníky do železobetonových útrob dělostřelecké tvrze Bouda.

V maskáčovém oblečení vede návštěvníky do železobetonových útrob tvrze a mnozí z turistů si raději navlékají zimní oblečení. Z hlavní chodby na ně totiž dýchá chlad. „Je tady i mokro. Na jaře nám tu při oblevě protékalo přes metr vody. Kameninové odvodňovací roury nám zarůstají kořeny stromů,“ říká mladý průvodce, který ale upozorňuje na zásobárnu vody pro obránce pevnosti. „Má kvalitu kojenecké,“ podotýká.

V jedné místnosti ve tvrzi upozorňuje: „Tady pozor na netopýry černé. Jeden tu zrovna je, vidíte ho? Už jsme potkali asi tři. Máme jich tu hodně, je tady jedno z jejich největších zimovišť. V únoru jich tu napočítali asi tři sta. Tak kdyby některý proti vám letěl, nehýbejte se. Vysílá signály, které se od vás odrazí. Díky jim se vám slepý netopýr vyhne. Když se začnete hýbat, nestihnou se signály od vás odrazit a netopýr do vás může narazit,“ usmívá se František Drška a ukazuje i krápníky vytvořené prosakující vodou.

Hned na začátku upozorňuje na masivní mříže a zubatou zeď u zákruty chodby. „Pokud by se o tvrz bojovalo, tak by náklaďák se zásobami nebo municí zajel za zákrutu a střely nepřítele by se o zubatou zeď odrážely. Ze střílny by pak mohli obránci pálit na vetřelce. To se ale vinou našeho tehdejšího prezidenta nikdy nestalo. Bohužel,“ povzdychne si u vchodového traktu tvrze mladý průvodce.

Podobných „vychytávek“ má sedm set padesát metrů dlouhá páteřní chodba v podzemí více. „Tady se chodba mírně láme, aby útočníci nemohli střílet přes celou její délku. Tady jsou zase vchody do bočních jedenáct metrů dlouhých úzkých tunýlků, které byly napěchovány výbušným ekrazitem. V případě postupu nepřítele do nitra pevnosti by tyto nálože chodbu zavalily,“ vysvětluje.

Ukazuje i místo, kde Němci po zabrání tvrze vybudovali dva uzávěry chodby, které ale při zkouškách zbraní rozstříleli, aby vyzkoušeli své kanony. „To musela být rána, v té chodbě,“ poznamenal jeden z návštěvníků.

Munice pevnosti: Šest tisíc a jeden granát

Tvrz Bouda by vydržela odolávat nepříteli několik týdnů. Obráncům by v tom pomohlo také 6 001 dělostřeleckých granátů pro výsuvnou otočnou dělovou věž, které se skladovaly v jedné z místností. Děla z obrovité věže by pálila do údolí, vojáci v tvrzi by měli i další zbraně v podobě kulometů, protože tanky by se až k Boudě, která leží vysoko na kopci, nedostaly. V Boudě je však i upravený kanon z ruského tanku T-34, který armáda nechala pro československé těžké opevnění po válce, když tyto pevnosti zamýšlela opět využít pro obranu země.

Františku Drškovi vadí, že prezident Edvard Beneš v roce 1938 ustoupil před Mnichovskou dohodou. „Osmdesát procent obyvatel naší země se tehdy chtělo bránit. A Beneš ignoroval parlament a rozhodl sám. Což podle mne nebylo správné,“ míní čtrnáctiletý chlapec.

Prohlídek se někdy účastní i lidé, kteří do zavřené tvrze vnikali v dobách komunistického režimu. „V některých místech se dalo do tvrze vlézt. Třeba šachtou pro výsuvnou dělovou otočnou věž, nebo otvory po vytržených pancéřových zvonech. Někteří machrují, že tvrz dobře znají, ale když se jich zeptám, kam vede některá z chodeb, tak ale většinou nevědí. Stal se tady i smrtelný úraz, kdy v osmdesátých letech mladík spadl do třináct metrů hluboké šachty. Vnikl tady s kamarády nouzovým výlezem a nevšiml si zřejmě, že jedna stupačka chybí,“ popisuje tragédii Drška.

Vede nás dál chodbami, které mají se všemi sály podzemních kasáren délku kilometr a půl. Od loňska má Bouda i elektroinstalaci, do té doby se v chodbách svítilo proudem vyrobeným v dieselgenerátorech nebo návštěvníci chodili s lucernami a baterkami. Když turisté projdou dřevěnými vraty rozdělujícími chodbu a vypadajícími jako z války, řekne mladý průvodce: „Ty jsem pomáhal dělat a šlo nám o to, aby vypadaly jako v době budování tvrze.“

Postele byly vždy zahřáté, na jednu byli dva vojáci

V pěti halách kasáren ukazuje mladý průvodce rozdíly ve vybavení pokojů pro běžné vojáky a důstojníky. „Vojáci, kterých mělo sloužit ve tvrzi 316, měli trojpatrová lůžka a na jednu postel byli dva. Jeden byl na dvanáctihodinové službě, druhý mezitím spal. Ten, který službu končil, měl proto vždy zahřátou postel. Byl to systém teplé postele. Důstojníci a poddůstojníci měli výhodu vlastních kanceláří, kde měli i lůžka. Každý měl tak svou postel a nemusel se o ní s někým dělit. Nevýhodou bylo, že jim ji nikdo nepředehřál,“ usmívá se průvodce a ukazuje, důstojnické záchody.

„Všechny byly splachovací, což tehdy byl luxus. Málokdo si je mohl v běžných domácnostech dovolit, ale na všech obranných tvrzích byly,“ podotýká.

Mladík vzpomíná, že poprvé tvrz viděl, když byl s rodiči na velké bojové předváděcí akci Cihelna. „Jezdili jsme sem se starším bráchou Honzou pravidelně ještě ve školce nebo v první třídě. Líbilo se nám to, tak jsme tátu s maminkou přemlouvali, ať tu jezdíme i jindy,“ vzpomíná a dodává, že ho baví naše nedávná historie.

„Jenomže se moc ve škole neučí. Jsem v osmé třídě a učitelky o opevnění nevědí skoro nic. Událostem roku 1938 a 1939 se věnují tak dvě hodiny, vůbec ne podrobně, a o postoji prezidenta Beneše říkají, že zachránil miliony životů. Což ale nemusí být pravda. Československé opevnění mohlo zpozdit začátek příchodu německé armády do doby, než by se na ni připravili Spojenci a Sovětský svaz. A mohlo vše vypadat jinak, Němci by při boji o naše opevnění měli velké ztráty,“ míní mladý nadšenec.

Ve tvrzi je možné vidět zbraně, minomety či československý patent a vynález – protitankové kovové „ježky“. Ty Němci od našich opevnění převezli do Francie, kde na pláži bránily vylodění spojenců v Normandii. Do amerických vojáků otevírajících druhou západní frontu pálila také děla odvezená z československého opevnění.

„Němci ukořistili i největší děla pro naše opevnění. Jedno bylo hotové z osmdesáti procent a druhé ze šedesáti. Za protektorátu je dokončila Němci zabraná plzeňská Škodovka. Jedno stálo tehdejších sedm milionů korun, obě téměř patnáct milionů,“ říká František Drška a vystupuje po mnoha schodech na vysokou dělostřeleckou věž, která by nepřítele jako první v tvrzi palbou „vítala“.

V expozicích v hloubi tvrze jsou také vidět „zkamenělé“ pytle cementu. Když totiž museli českoslovenští vojáci ukončit mobilizaci, veškeré zařízení Boudy o překot demontovali a odváželi nebo ničili. „Pytle cementu ze stavby nechali zmoknout, aby i ty byly Němcům k ničemu,“ popisuje mladý průvodce.

Až mu letos skončí škola, bude stejně jako loni na Boudě celé prázdniny. „Je to dobrodružné. Spíme ve tvrzi. Máme postele ve dvou střeleckých kasematách a pak ještě ve spodním patře v místě filtrovny. Takový betonový hotel,“ říká. František Drška si obří tvrz zamiloval už jako dítě, protože jeho rodiče a dnes i on patří mezi členy Společnosti přátel čs. opevnění, která některé pevnosti na Králicku provozuje a spravuje.

„Začínali jsme s manželem na Březince u Náchoda, kde jsme se i poznali. Ale Bouda nás vždycky táhla, tak jsme začali jezdit sem. Pak jsme se rozmnožili a děti nám mezitím vyrostly a oba kluci, sedmnáctiletý a čtrnáctiletý dnes provázejí návštěvníky. My tady teď s manželem připravujeme občerstvení a také svařené víno, které si tady třeba i v srpnu lidé po pětaosmdesátiminutovém pobytu v podzemí rádi dají,“ říká Kateřina Dršková, maminka Františka.

Tvrz Bouda má od května otevřeno každý den až do září. První prohlídka začíná v 11 hodin, další ve 13 a 15 hodin.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
PŘEHLED: Kandidátky do voleb 2017 pro Pardubický kraj

Podívejte se na kandidáty pro volby do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční 20. a 21. října 2017. Postupně budeme přinášet aktualizované volební kandidátky...  celý článek

Lidé si dnes raději zkracují cestu přes koleje
Pardubice ušetří miliony, lávku z nádraží na Duklu zaplatí železničáři

Dobrá zpráva pro Pardubice. Nadchod, který spojí nádraží a čtvrť Dukla, město nebude stát téměř nic. Ačkoliv se na stavbě měla radnice podílet sedmi miliony,...  celý článek

U pardubické arény je relativně malé parkoviště, další je u řeky. Obě nedokážou
Vedle pardubické arény vyroste hotel, stavět ho chce i hokejová legenda

V Pardubicích by měl do šesti let vyrůst čtyřhvězdičkový hotel. Hned dva zájemci ho chtějí budovat na místě dnešního parkoviště vedle malé haly Tipsport areny....  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Mnoho podobných jich je na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.