Jeden z návrhů budovy opery v Pardubicích.

Jeden z návrhů budovy opery v Pardubicích. | foto: Státní okresní archiv Pardubice

Opera v Pardubicích zůstala jen na papíře. Sešlo se přitom 43 návrhů

  • 5
Kdyby uspěly snahy socialistických plánovačů z první poloviny šedesátých let, tak by u Sukovy třídy v Pardubicích stála obrovská budova opery. Architektonickou soutěž vypsal Krajský národní výbor v Hradci Králové se souhlasem Svazu architektů ČSSR v červenci 1961.

"Opera v místě pozdějšího paláce OV KSČ měla být srovnatelná s velice zajímavými operními objekty i v zahraničí. A měla to být budova multifunkční, v níž by se hrálo i divadlo a pořádaly různé společenské akce," řekla Renata Klčová, jedna z kurátorek výstavy "Nerealizovaná budoucnost" v pardubickém okresním archivu.

Východočeský kraj chtěl tak dohonit zameškané, byl totiž posledním ze všech krajů, kde neexistovala profesionální hudební instituce. A tak se rozhodlo, že Hradec dostane profesionální orchestr, Pardubice pak operní soubor. A to samozřejmě předpokládalo stavbu nové budovy.

Chystanou stavbu ovlivnila i Lidová opera

Přispěla i tradice. Z kvalitních pěveckých sborů vyrostly inscenace operních představení, po válce vznikla i Lidová opera zaměstnanců spojů, jež uvedla stovky představení, nejčastěji Prodanou nevěstu. Význačná byla i umělecká pomoc režiséra Národního divadla a pardubického rodáka Hanuše Theina.

Soutěžní zadání stanovovalo kapacitu hlediště maximálně na 800 míst, deklarovalo požadavek na co nejvíce variabilní řešení vztahu hlediště a jeviště a doplňující prostory kavárny a bufetu propojených s foyerem budovy.

Když se po vyhlášení architektonické soutěže sešlo 43 návrhů, zdálo se, že opeře v místě dnešního Domu hudby už nestojí nic v cestě.

Ale příznačné bylo už to, že se porota rozhodla první cenu neudělit. Dvě druhé ceny obdrželi tvůrce známého divadla v Mostě architekt Ivo Klimeš a tým čtyř pražských projektantů, který navrhl otáčivé hlediště i jeviště se systémem pohyblivých stěn pro možnost vytvoření šířkově proměnného hledištního prostoru. Pokud někdo z účastníků soutěže počítal s kukátkovým prostorem, pak podle poroty reprezentoval "výraz kapitalistické společnosti".

Opera v podobě lopatkového mlýnu

Někteří ocenění tvůrci volili budovu exkluzivních tvarů, například šestihranný půdorys divadla, anebo schéma lopatkového mlýnku.

"Přestože tato fáze soutěže ani realizace se - podobně jako u řady dalších domácích soutěží z šedesátých let 20. století - nakonec neuskutečnila, výsledky pardubického konkurzu zajímavě nastínily dispoziční možnosti a perspektivy nové české divadelní architektury," uvedl pardubický historik Pavel Panoch.

Krajské orgány upustily od opery v Pardubicích nejen kvůli nákladům na vlastní stavbu, ale i kvůli tomu, že by se už nikam jinam v kraji operní orchestr a scéna nevešly. A také proto, že by s operním aparátem sólistů, sboru a provozních pracovníků vyvstal velmi závažný problém bytový. Nehledě na to, že by mohl nastat i problém získat kvalitní sólisty.

Z myšlenky třeba i menší komorní opery zbyla nakonec aspoň podpora založení Východočeského komorního orchestru usnesením KNV v roce 1969. A operní tradice se přeměnila alespoň na občasné pořádání opery pod širým nebem či spíše na příklon obecenstva a dramaturgů pardubické profesionální divadelní scény k muzikálovým představením.