Student architektury Adam Dvořák a autor dnešní podoby Domu hudby v Pardubicích...

Student architektury Adam Dvořák a autor dnešní podoby Domu hudby v Pardubicích Jan Třeštík. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Komunisté si stavěli z nejlepších materiálů, brání student pardubický palác

  • 15
Krajský úřad chystá modernizaci a zateplení někdejšího komunistického paláce, který v Pardubicích slouží jako Dům hudby. Student Fakulty architektury ČVUT v Praze Adam Dvořák je jedním z těch, kteří varovali před necitlivými zásahy. „Komunisté chtěli nejlepší materiály, a ty tam jsou,“ říká.

Komunisté si v osmdesátých letech minulého století nechali postavit palác, který nenechával nikoho na pochybách o tom, kdo tu vládne. Když se sem po revoluci přemístila konzervatoř, zdálo se to jako elegantní řešení.

Pardubický patriot Dvořák si myslí, že budova je cenná a stojí za to ji chránit. „K tomu domu jsem dříve bližší vztah neměl. Pohyboval jsem se kolem něj, několikrát jsem v něm byl na koncertě. Ale budil ve mne zvědavost a respekt. K té hmotě, ten barák ke mně promlouvá a to, co z něj vyzařuje, mě lákalo,“ říká student, který loni vypracoval seminární práci mapující stručně historii a současný stav Domu hudby v Pardubicích.

Nyní se podepsal i pod výzvu, aby chystaná modernizace (psali jsme o ní zde) a zateplení Domu hudby byly provedeny citlivě.

Dům hudby

Budova dnešního Domu hudby v Pardubicích byla otevřena v červenci 1983 jako moderní sídlo Okresního výboru Komunistické strany Československa, OV ROH, OV SSM a dalších podobných organizací. Nechyběl samozřejmě „sjezdový“ sál. Na začátku 90. let přešla uvolněná budova do majetku státu a místní představitelé nově zvolených samospráv podpořili její využití pro Konzervatoř Pardubice, Východočeský státní komorní orchestr (dnes Komorní filharmonii) a Základní uměleckou školu Havlíčkova. Sídlilo tu i pracoviště Okresní knihovny. Po vzniku krajů ji do vlastnictví získal Pardubický kraj, který zde za 51 milionů korun uskutečnil v roce 2004 rekonstrukci. Ta zahrnovala zejména změnu akustických poměrů ve velkém sále ve prospěch hudebních produkcí a také ojedinělou stavbu koncertních varhan. Na další potřebné úpravy však už tehdy nezbyly prostředky.

Zkuste mi stručně vysvětlit, proč je ten dům zajímavý?
Protože takový dům nikde neuvidíte.

Čím je jiný?
Kvalitními materiály, kterými je obložen, jde o sklokeramické tvarovky, které objímají přízemní podlaží a nacházejí se i uvnitř v interiérech. Dále jsou zde použity hliníkové lamely ve vyšší hmotě a hliníková okna, což dohromady vytváří charakter stavby. Uvnitř v Sukově síni je navíc původní dýhovaný obklad.

Lidé občas zmiňují, že budova na ně působí nepřívětivě, až nepřátelsky, když jdou na koncert klasické hudby.
Nic takového opravdu necítím. Možná je důležité se na to podívat z více rovin. Nezažil jsem bývalý režim, což mi dává výhodu, že se na to mohu dívat objektivně a objektivně hodnotit barák, což se mnohým lidem, kteří za komunismu vyrůstali, nedaří a promítají do toho své subjektivní pocity. Často se argumentuje proti demolicím staveb z období komunismu tím, že domy nemohou za to, že vyrostly ve špatnou dobu. Ale Dům hudby v Pardubicích je jiný případ, protože s touto minulostí je úzce spjatý. Komunisti vždy chtěli pro sebe to nejlepší a nejhonosnější, díky tomu mohly být použity materiály, které tam jsou. Ale chápu, že to vyvolává takové asociace.

Vám se nelíbilo, že se v článku o chystané rekonstrukci objevilo prohlášení, že je z domu třeba „vyhnat zbytky socialismu“.
Ano, protože by pak budova naprosto ztratila svůj charakter.

Přátelštější prostředí proto není podle vás možné?
Já myslím, že interiér by si zasloužil nový mobiliář, ale rozhodně není v pořádku měnit charakter domu. Existuje několik případů zdařilých rekonstrukcí. Nejlepším příkladem je Ústav makromolekulární chemie v Praze na Petřinách, budova od Karla Pragera byla postavena v roce 1964 a byla rekonstruovaná v roce 2002. Charakter budovy se změnil úplně minimálně, tato rekonstrukce je pokládána za snad nejpovedenější rekonstrukci poválečné stavby, která byla u nás udělaná. Právě v takovém duchu bych chtěl, aby byla provedena rekonstrukce Domu hudby.

Jak víte, že to tak nebude? Vedení kraje tvrdí, že na projektu se pracuje.
Neříkám, že to tak nebude. Zdá se, že nakonec by rekonstrukce nemusela být nešetrná.