Usměvavý interpret Martin Jonáš z Chvalče na Trutnovsku v Pardubicích studuje a byl mezi prvními hudebníky, kteří využili umístění piana na železničním nádraží.
Nástroje po ulicích, nádražních halách a knihovnách postupně rozmísťuje pražský kavárník Ondřej Kobza pro kohokoliv, kdo umí alespoň něco zahrát. V úterý se dostalo i na Pardubice, Hradec Králové a Olomouc (více o projektu čtěte také zde).
Na pražském nádraží už hrál i 101letý pianista
5. července 2018 |
"Už několik hodin jsem svědkem toho, jak se tady skoro permanentně hrálo, lidé se tady rádi zastavují," řekl Matěj Chvojka, pracovník nedaleké kanceláře Regio Jetu.
Kdo je z piana značky Hofman & Czerny na frekventovaném místě příliš zmaten, může si na boku nástroje přečíst, o co jde. A najde tam i prosbu adresovanou dětem, aby do piana jen tak nemlátily. Hráčům pak Ondřej Kobza vzkazuje, ať zahrají třeba dvě skladby a uvolní židličku pro někoho jiného.
Uklízečka haly Jana Hájková si zvuk nástroje pochvaluje. "Je to dobrý nápad, zpříjemní mi to práci," říká žena s károu na odpadky, zatímco v pozadí zní boogie-woogie.
Cestující, kteří jindy halou nevšímavě prošli, se začínají usmívat, někteří mění směr chůze a zastavují se. Zjišťují, že se nejlépe čeká právě tady. Anebo si jen odběhnou zakoupit lístek a vracejí se zpátky k pianu.
I když jsou tóny trochu falešné, jsou pianem nadšeni
A zatím k němu usedají i další odvážlivci. "Ty vole, ta oktáva je falešná!" zkouší klávesy zjevně nadaný mladík, neboť vzápětí spouští virtuózní skladbu.
Po chvíli ho vystřídá jeho stejně talentovaný kamarád. Oba jsou z konzervatoře, ale klavíru se věnují jen bokem, není to jejich hlavní nástroj. A oba jsou nadšeni.
"Je to skvělé, jsem nadšený, že je piano už i tady. Dojíždím z Hradce do školy v Pardubicích a jsem rád, že ho tady uvidím a uslyším denně," říká Tadeáš Macl.
A podobně vítá veřejné piano i další cestující Jiří Bureš z Čeperky, přestože zřejmě na židličku k pianu nikdy neusedne a zůstane vděčným posluchačem.
"Je to určitě zpestření prostoru. Je vidět, jak se tu spousta lidí zastavuje, jinak by tudy jen proběhli a mířili rychle pryč. Hezky se to poslouchá. Teď se vždycky budu těšit na to, že když půjdu kolem, někdo zahraje. Já to určitě nebudu."
"Piana jsou jako boží muka"
Původce těchto dojmů Ondřej Kobza, rodák z Ústí nad Orlicí, má z příznivých ohlasů na svůj happening radost.
"Jsem rád, když se lidé zastaví a mají záminku dát se spolu do řeči jen proto, že společně naslouchají hře. Piana, která rozsévám po krajině města, jsou vlastně také jakýmisi božími mukami, u kterých se člověk může usebrat," říká 32letý kavárník.
Nyní se například chystá umístit na Karlově náměstí v Praze takzvaný Poesiomat, neboli jukebox padesáti českých básníků, kteří čtou své básně. Třeba se i tento automat na básničky stane jedním z oblíbených zastavení na některém z pardubických prostranství. Vždyť - jaká říká Ondřej Kobza: "Město má svůj prostor, který není amorfní hmotou, ale živým organismem se svými vůněmi a libými zákoutími."
Podívejte se, jak se začala piana šířit po Praze
13. srpna 2013 |
