Ředitelka Hana Šmejkalová má za úkol postavit na nohy ztrátové pardubické letiště. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Fungovala jsem jako máma, táta, vychovatelka i opravář, říká manažerka

  • 0
Dvě ženy za poslední měsíce obsadily v Pardubicích vysoké pozice. Hana Šmejkalová se stala ředitelkou letiště, Romana Provazníková je v současnosti jedinou děkankou na Univerzitě Pardubice. Jsou však stále výjimkou, žen na vysokých postech je i nadále málo.

„V porovnání se Západem u nás stále není příliš obvyklé genderově rovnoprávné vnímání světa. Tahle obecná atmosféra se projevuje i v pohledu na ženy působící ve vysokých funkcích. To, že jich tam vidíme stále tak málo, je způsobeno i tím, že se tomu u nás tak málo lidí diví. A příklady táhnou,“ vysvětluje antropolog Tomáš Samek.

Ženy často v profesním růstu limituje mateřství a péče o rodinu. Není proto výjimkou, když vyšší funkci přijmou až v době, kdy jsou jejich děti odrostlé.

Takovým případem je Irena Burešová, která v Přelouči zastává post starostky už páté volební období. Funkci získala až poté, co jí zemřel manžel a dcera se odstěhovala.

„Kdybych byla mladší a měla dceru malou, určitě bych tuto funkci nevzala. Takhle jsem ale rodinou nebyla limitována, neřeším, jestli denně v práci strávím deset nebo dvanáct hodin. Vůbec se ale nestydím za to, že jsem mnoho hodin probrečela a vyčítala si, proč jsem vůbec kandidovala. A to jsem vůbec netušila, do čeho jdu,“ uvádí Burešová.

Také děkanka Fakulty ekonomickosprávní Univerzity Pardubice Romana Provazníková svou funkci získala až v době, kdy byla rozvedená a jejímu synovi bylo 28 let. Přesto si dokáže představit, že by na tento post nastoupila i dřív.

„Už v době, kdy byl syn malý, jsem získala tříměsíční studijní stáž v Birminghamu a s pomocí manžela a babiček jsme i toto zvládli. Navíc jsem musela i v době, kdy byl syn malý, pracovat na disertační práci, což pro mne znamenalo začít až večer, když jsem ho uložila ke spánku, a jediný volný večer, který jsem měla, byla sobota. Takže si myslím, že bych takovouto výzvu přijala i tehdy, byla jsem mladší a zátěž jsem zvládala,“ uvádí.

Je třeba zmenšit rozdíl v odměňování mužů a žen

Mnohdy tak pomáhá, když na rodičovskou dovolenou jde muž. Jenže v tom případě se řeší rozpočet. „Nepochybuji o tom, že by muži chodili na rodičovskou častěji, kdyby ztráta jejich příjmu nebolela rodinu o tolik víc než ztráta příjmu ženy. Chceme-li tu poměry vyspělejšího světa, zkusme zmenšit tenhle trapný rozdíl v odměňování mužů a žen,“ říká Samek.

„Mužům nikdy neuškodí strávit čas s potomkem. Lépe si uvědomí, že se nedá mluvit o dovolené v pravém slova smyslu. Ale je to o domluvě obou partnerů. Ne každý má ambice pracovní a ne každý umí bez újmy přebalit malé pokakané dítě,“ uvádí ředitelka pardubického letiště Hana Šmejkalová.

Ta musela kvůli rodině první nabídku na práci v zahraničí odmítnout. „Měla jsem se stát ředitelkou zastoupení Českých aerolinií v Chicagu. Manžel se mnou odejít nechtěl, dceři bylo pět let, takže jsem to odmítla,“ říká. Další nabídka přišla o deset let později. Přijala ji.

„Dcera se mnou odjela do Maďarska, kde vystudovala maďarsko-slovenské gymnázium. Fungovala jsem jako máma, táta, ředitelka, vychovatelka i opravář. Zjistila jsem, že mám široký záběr a že bych zvládla práci v USA i s malou dcerou. Ale nechtěla jsem tehdy bourat funkční rodinu,“ uvádí.