Eduarda Ingriše v padesátých letech podle krajanských novin v Torontu „rozsápala puma a před očima zděšených domorodců tělo odtáhla do pralesa“. Noviny jeho smrt v Jižní Americe už sice oplakávaly, ale Ingriš přežil.
Dobře to vystihuje dobrodružný a riskantní způsob života muže, který zemřel v nedožitých 96 letech v roce 1991.
O fascinujícím trampovi, muzikantovi i mořeplavci přijela v pondělí na začátek Týdne knihoven vyprávět jeho žena Nina, která od svých 14 let žije v Americe.
„Dnes slavíme 100 let narození Thora Heyerdahla, který v Pacifiku naplul hodně, ale Eduard Ingriš dvakrát tolik. Hrozně si ho vážím,“ řekl účastník besedy mořeplavec a spisovatel Rudolf Krautschneider.
Eduard Ingriš cestou na voru s přáteli potvrdil teorii Thora Heyerdahla o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. A také napsal šedesát operet, hudbu k jedenácti filmům, vyrobil tři vlastní celovečerní filmy, jeho fotografie uveřejňovaly proslulé časopisy Time a Life.
Tato výjimečná osobnost je bližší zvláště těm, kteří někdy podlehli tklivé náladě písně „Teskně hučí Niagára“. Což je také jedna z „ingrišovek“. Eduard Ingriš vydal za první republiky 500 desek, skládal a dirigoval ve více hudebních divadlech, ale přesto o Vánocích roku 1947 všeho nechal a vydal se do Jižní Ameriky. Tam se - vedle svého angažmá dirigenta u Národního symfonického orchestru v Peru - záhy prosadil jako schopný fotograf a kameraman.
Chtěl potvrdit Heyerdahlovu hypotézu
I když patřil mezi smetánku společnosti v peruánském hlavním městě, srdce trampa a dobrodruha Ingriš neztratil. V první polovině padesátých let se spřátelil s výzkumníkem a mořeplavcem Thorem Heyerdahlem a rozhodl se potvrdit jeho hypotézu, podle níž připluli Inkové do Polynésie na balzových vorech z Jižní Ameriky.
První plavba na voru pojmenovaném Kantuta v roce 1954 skončila neslavně. Z obrovského vodního víru posádku mořeplavce na poslední chvíli zachránila americká vojenská loď. Druhá výprava Kantuta II o čtyři roky později byla úspěšná. Z dobrodružných expedic vznikl také barevný dokumentární film Dvakrát přes Pacifik na vorech Kantuta, který Nina Ingrišová v Ústí nad Orlicí uvedla, tentokrát v rodném jazyce.
„Když slyším její ryzí češtinu, jsem z toho vedle,“ řekl Milan Richter, spoluorganizátor akce pořádané u příležitosti Východočeského uměleckého maratónu.
Nina Ingrišová byla po léta zvyklá mít slovní doprovod u filmů svého manžela v angličtině. S manželem a jeho filmy, přednáškami i hudbou cestovala po USA a Kanadě celých 10 let, vždy 5 dní v týdnu po 10 měsíců ročně.
„Ameriku znám lépe než mnozí Američané. Jezdili jsme po ní na ‚domě na kolečkách‘, v jednotunovém náklaďáku. Tyto filmy nedělaly žádné početné štáby, jako by tomu bylo dnes - manžel si všechny dokumenty dělal sám, od scénáře a režie, přes kameru, zvuk, hudbu až po střih. Jeho filmy vidělo během přednáškových turné určitě milion Američanů. Na jediném představení bylo třeba pět tisíc lidí, navíc tam mají střední školy velké sály,“ řekla Nina Ingrišová.
Když manželé dorazili s pomocí mapy na místo, postavili aparaturu. Nina představení zahájila úvodním slovem. Po něm zahrál Eduard kousek z Rachmaninova koncertu a přidal vlastní píseň o plavbě do Polynésie. Nina také často zpívala, na sobě měla incký kroj.
„Takže jsme byli opravdu úžasná dvojice,“ řekla paní Nina a dodala, že ve skutečnosti to byl tehdy pro ně velmi tvrdý způsob obživy.
Peru jeho přínos ocenilo
Eduard Ingriš mohl dávat k dobru i řadu historek, nejen z mořeplavby. Třeba vzpomínku na přátelství s Ernstem Hemingwayem díky natáčení filmu Stařec a moře. Anebo na den, kdy prezident Peru uspořádal recepci na jeho počest a šofér, který pro něj přijel prezidentskou limuzínou, Ingrišovi tehdy při nastupování usekl dveřmi vozu prst na ruce.
Jeho ženu, velmi vitální třiaosmdesátiletou dámu ale mrzí, že neobdržel i státní cenu od prezidenta Václava Klause. „Ale jsem ráda, že mu aspoň vláda Peru vyslovila velký dík věnováním plakety. V ní mu děkuje za jeho obsáhlou a důležitou práci jako peruanisty na poli hudby, antropologie, vědeckého bádání ve filmu a fotografii, práci, kterou prokázal velkou lásku k Peru.“
Nina pocházela z Brna a protože její otec byl ruským emigrantem, opustila s rodiči Československo už v květnu 1945. Eduarda Ingriše si vzala v roce 1965. V roce 2002 se jí podařilo přes slavného cestovatele Miroslava Zikmunda zprostředkovat převzetí Ingrišovy pozůstalosti muzeem ve Zlíně. Poté Nina Ingrišová přesídlila zpátky do rodného Brna.
„Hodně lidí se mě ptalo, proč jsem se vrátila. Odpovídám, že jsem myslela, že se vracím do demokratické Masarykovy republiky. A nevěděla jsem, že tady dál vládnou komunisti. Prožívám velké zklamání, to jsem nečekala,“ svěřila se Nina Ingrišová návštěvníkům se svou deziluzí z návratu.
