Nápisy Odboj, Odpor, 1948 - 1989, motivy státního znaku a ostnatého drátu, číslo 294. Tak vypadá pamětní odznak pro pozůstalého po účastníkovi odboje a odporu proti komunismu, který Vladimír Zamazal z Letohradu nedávno převzal od ministra obrany Martina Stropnického.
A to symbolicky, namísto svého stejnojmenného a již zemřelého otce, jenž obdržel při této příležitosti In memoriam patřičné osvědčení.
„Je dobře, že se tak oceněním veřejně uznala existence konkrétních lidí, kteří se vyznačovali odporem ke komunistickému režimu a že to současná vláda dává tímto způsobem najevo,“ říká Vladimír Zamazal.
Na co jste myslel při přebírání osvědčení a odznaku?
Samozřejmě jsem vzpomínal na tátu. A taky na to, že život celé jeho rodiny nebyl jednoduchý. Matka vlastně v nejlepších letech přišla o svého muže, měla na krku tři děti a téměř žádné sociální zajištění, protože nám byl sebrán skoro veškerý majetek a byli jsme vystěhováni z rodinného domu v Pardubicích a nastěhovali jsme se do dvou místnůstek k rodičům mé matky v Letohradě. Vzpomínal jsem na dobu, kdy lidé netušili o nezákonnosti procesů a mysleli si, že otec je kriminálník a byli jsme vystrkováni na okraj lidské společnosti.
Pamatujete si zatčení svého otce?
Zcela přesně a konkrétně. Hrál jsem si s dětmi venku na ulici v okrajové části Pardubic a přijel k nám džíp. Vůbec uvidět v těch místech auto bylo pro nás vzácné. Běžel jsem domů a potkal jsem matku, která plakala a řekla mi, že se otec domů nevrátí.
Co vlastně „provedl“?
Byl ve skupině mladých mužů pardubického Orla, které se povedlo v roce 1947 tajně vystěhovat na přání prezidentské kanceláře doktora Beneše a na popud kontrašpionáže biofyzikální laboratoř. Sověti o ni měli obrovský zájem a když se v roce 1948 chopili vlády komunisté, po celé skupině šli. Ale odsouzeni byli i za rozšiřování pastýřských listů a uspořádání sbírky peněz a potravinových lístků pro internované kněze v Králíkách.
Otec Vladimíra Zamazala po návratu z vězení (s brýlemi v bílém plášti).
Pamatuji se na čtyři domovní prohlídky, při jedné z nich zavolali estébáci matku a ukázali jí letáky, které našli na půdě v garnýži. Všechno bylo zinscenované, otec později říkal, že nikdy žádné letáky nerozšiřoval ani nepřechovával. Byl odsouzen za vyzvědačství a velezradu, vyšetřovatelé ho před velkým monstrprocesem v pardubickém Grandu začlenili do skupiny několika Pardubáků a ještě více Pražáků, navzájem se vůbec neznali.
Vzpomínal tatínek na věznění?
Od otce jsem neslyšel jedinou vzpomínku, jediný stesk či výhrůžné slovo. S tímto obdobím se vyrovnal vnitřně duchovně. Prožil ho s vězněnými kněžími a profesory, s nimi se všechno naučil snášet vyrovnaně. Ale v životě se to občas projevovalo. Například mi nedovolil pořídit si ptáka v kleci.
Tehdy mi řekl, že se se spoluvězni zapřisáhli, že v životě nikdy nebudou chovat někoho v kleci. Když jsem se v šedesátých letech dostal k jedné knížce popisující život vězně v Leopoldově, zeptal jsem se otce, zda to tam bylo opravdu tak hrozné a on mi řekl, že to bylo daleko horší. Když se třeba setkal se spolumuklem, povídali si o nějakých bachařích a spoluvězních, ale jinak ani zmínka.
V době zatčení byl úředníkem. Co dělal po propuštění po více než osmi letech?
Svůj pobyt v kriminálu zakončil už ne v dolech, ale v kartouzích, kde lisoval bakelit. Proto pro něj nebyl tak velký problém získat zaměstnání v podniku MEZ Jablonné nad Orlicí, kde dělal lisaře. Pak byl traťovým dělníkem. Se vším se vyrovnal velmi dobře. Teprve když se vrátil domů, lidé poznali, že nejsme rodina kriminálníka, ale že to byl charakterní a dobrý člověk.
Jakým způsobem nesla dobu věznění rodina?
Podle zákona byly rodiny politických vězňů vystěhovány ze svých domovů a byl jim zabaven veškerý majetek. Matce se podařilo před stěhováním k rodičům na Orlici v Letohradě zachránit jen její šicí stroj a svršky a nakonec se jí podařilo vybojovat i dvě skříně s cedulkami „zabaveno“.
Jaké bylo dětství bez tatínka?
Maminka nepracovala, protože byla nemocná, ale starala se o děti. Veškerý její příjem se skládal z 90 korun přídavků na děti a 200 korun, které ji byly zasílány jako podíl za práci otce v uranových dolech. Zbytek jeho platu byl zabaven na jeho ubytování, stravu a dozor.
Převzetí ocenění z rukou ministra obrany.
Místní svaz žen měl tehdy schůzi o tom, jak je možné, že vyjde s třemi stovkami a komunisté dospěli k názoru, že ji musí podporovat nějaká zahraniční kontrarevoluční jednotka. Proto nasadili jednoho svého člena, který byl rybářem. Každý den seděl u rybníka a sledoval, zdali k nám přijede nějaký kontrarevolucionář a předá matce nějaké peníze. Což se pochopitelně nikdy nestalo.
Ve svém okolí jste to zřejmě také neměl lehké...
Matce vyhrožovali, že pokud nebude vychovávat děti v duchu socialismu, budou jí odebrány a půjdou do dětského domova. Takže velmi dbala na to, abychom neměli nějaký průšvih, což u mých sester nebylo těžké, ale já jako velmi živý kluk jsem míval s učiteli problémy. Jako malý jsem třeba obhajoval existenci Ježíška. Každá poznámka či stížnost ze školy, měla za následek domácí trest, ale asi to nemělo valný účinek. Sestry ani já jsme nebyli v pionýru a já jsem už tehdy zpíval sóla v dětském souboru jako jediný bez pionýrského šátku. A to byl problém.
Chodili jsme do kostela, což neslo jakýsi punc a přetrvávalo to i do pozdějších let, kdy mně bylo zakázáno vystoupit na jevišti a nesměl jsem být uveden nikde na plakátě. Sestry, ačkoli se učily s vyznamenáním, měly šanci jen vyučit se, či jít do zemědělství. Nejstarší sestra se jako jediná z nás díky mimořádné ochotě ředitele dostala na průmyslovku, další sestra si dálkově udělala obor zubní instrumentářka, já jsem šel rovnou do učení a vzdělání jsem si doplňoval postupně později.
Byl otec jediný z členů rodiny, který doplatil na perzekuci?
Bratr mého otce pan farář Alois Zamazal, za války člen odboje, byl rovněž odsouzen, a to na dva a půl roku za podvracení republiky tím, že dal přeložit německý životopis papeže Jana XXIII. Při zatčení prodělal první infarkt, zemřel po čtvrtém v roce 1963. U strýce jsem prožil téměř všechny prázdniny svého dětství.
Vypořádali se podle vás obyvatelé této země dostatečně s neblahou komunistickou érou?
Myslím si, že ne. Ze strany někdejší vládnoucí strany nepřišla žádná sebereflexe. Myslím si, že mělo v každém případě dojít ke zrušení a zákazu komunistické strany. Jestliže jsme i zákonem zakázali používání jejích symbolů, měl být odsouzen celý režim a zrušena strana, která tolik lidí zavřela a dosud se nevzdala své ideologie, což je špatně.
