Po smrti své ženy v minulém desetiletí prodal svůj pražský dům a definitivně se uchýlil do malé osady Kutřín na Skutečsku. Dnes třiaosmdesátiletý Jiří Šetina, generální prokurátor z let 1992 až 1993, poslední muž v této funkci v historii republiky, má dnes ve své ohradě stádo ovcí, jalovice, daňky, lamu alpaka i divoké prase. A na vratech malou cedulku s označením „Farma svobodných živočichů“. „V ohradě by měli být všici, co se navzájem nežerou. Zvířata se cítí svobodně,“ říká Jiří Šetina.
Jiří ŠetinaBývalý generální prokurátor. Narodil se v roce 1932 v Praze, maturoval na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou, absolvoval PF UK v Praze, v letech 1959-66 pracoval na prokuratuře v Severočeském kraji, v letech 1966-74 ve Svazu československých výtvarníků a v Národní galerii, 1974-90 v dělnické profesi. V roce 1991 byl zakladatelem a ředitelem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování StB, 1992-93 generálním prokurátorem. Poté vykonával samostatnou praxi advokáta se zaměřením na trestní, občanské a správní právo. Žije v Kutříně v obci Perálec, kam se přestěhoval v roce 2007. |
Cítíte se taky svobodně?
Svobodně se cítím tady za vraty. Jakmile vyjdu za ně, už se necítím svobodný.
Jak to? Jsme ve svobodné zemi.
To by bylo na více povídání.
Kdo prožil ve svém životě tolik vzestupů a pádů, navíc si přičichl k justici a politice, mívá možná více důvodů k hořkosti...
Představoval jsem si, a nebyl jsem sám, že společnost bude čtvrtstoletí po převratu už jiná a lepší.
Vás vynesl do křesla generálního prokurátora, tedy přibližně na úroveň dnešního Nejvyššího státního zástupce ČR. Měl jste tedy taky šanci měnit věci k lepšímu.
To se nedá se zastupitelstvím úplně srovnat. Generální prokuratura je speciální silový útvar, který několik století perfektně funguje třeba ve Francii, ale je i na Slovensku, v Polsku či Maďarsku. Dokud nebyla zrušená, tak to byla organizace s vojenskou podřízeností, kdy se rozhodnutí nadřízeného bezpodmínečně provádělo ve všech nižších složkách. Celý systém vojenské prokuratury byl podřízen civilovi.
Do jaké míry byla „za vás“ prokuratura nezávislá?
Teoreticky zcela. Za mne bylo teoreticky možné kupříkladu vzít do vazby ministra financí Václava Klause, byly pro to všechny důvody. Podle starého, ale stále platného trestního zákoníku Klaus porušoval ochranu socialistického vlastnictví, která byla v prvním stupni, a on si s vlastnictvím počínal úplně blahovolně. Prodával ho za babku a vymýšlel ekonomické hříčky. Ale zákony zůstávaly v platnosti.
Slyším dobře? Celá privatizace byla tedy nezákonnou akcí?
Samozřejmě a Klaus to dobře věděl. Říkali jsme mu, že nejdřív musí privatizovat banky. Soukromé banky by všechny transakce ohlídaly líp. Hlavními činiteli té doby se tak stali veksláci, kteří měli peníze, vliv a mohli uplácet. A samozřejmě bývalá garnitura bolševické strany, konkrétně bolševické vedení národních podniků. To byli dva činitelé, kteří doslova tyli z naivně vyhlášené privatizace.
Pojďme k současnosti. Jste velkým kritikem dnešní justice, anebo ji případně před velkou kritikou bráníte?
Taková otázka nutí k zamyšlení. Na státním zastupitelství je celá řada poctivých lidí včetně Lenky Bradáčové, kteří se snaží vybřednout z této šlamastyky, kam se to všechno dostalo. Jejich práci už tolik neovlivňuje policie, která dříve práci prakticky řídila. Když s něčím přišla, začal se případ řešit, když nepřišla, nedělo se nic. Je to pro státní zástupce těžké, na všech úrovních se bojuje s korupcí jen ústy.
Pro českou ekonomiku snad přicházejí lepší léta. Platí to podle vás i pro spravedlnost v zemi?
Kdybych to mohl ovlivnit, tak bych vždycky byl proti tomu, aby nastal stav, kdy se zákony staly absolutně nesrozumitelnými. Máme nový občanský zákoník s tisíci paragrafy, povětšinou opsaný z původního c.k. rakouského. Obyčejný člověk se v nich nevyzná a musí mít advokáta. Dnes máme advokátů pomalu 20 tisíc, zatímco dřív se počítali na několik stovek. Kdysi platilo, že lidé mají zákonům rozumět, respektive, že zákony musejí být srozumitelné. To je navýsost potřebné i dnes.
Oceňujete, že se začaly řešit i větší kauzy?
Velké kauzy pokryla samozřejmě Klausova amnestie, to bylo neštěstí a to se nemělo stát. Ostatně to platí i o Havlově amnestii.
Čeho si nejvíce ceníte z doby, kdy jste byl generálním prokurátorem?
Například jsem přikázal, aby se v každém kraji začali dva prokurátoři zabývat restitucemi členů JZD. Aby pohlídali řádné vyplacení jejich podílů a případně okamžitě podávali stížnost pro porušení zákona. Byla to doba překotná, prokurátoři odcházeli do justice, kde byly vysoké platy, z patnácti set pracovníků jsme se dostali na devět stovek. Do toho přišlo rozdělení státu. Také jsem jako generální prokurátor začal rehabilitaci Jana Antonína Bati.
Po zamítnutí se mi podařilo dokončit ji až jako advokátovi. Dnes se prokázalo, že v roce 1947 československá vláda rozjela politický proces za účelem, aby nemusela zaplatit za zestátněný majetek firmy Baťa, a to nejlépe uložením vedlejšího trestu propadnutí majetku, jak se i stalo. Takto jednala československá vláda v roce 1947, vláda, kde bolševici měli vliv, ale neměli vládní většinu.
Byl jste proti zrušení prokuratury?
Ano, byl, naopak jsem chtěl pod ni zahrnout i nově vzniklou finanční prokuraturu. Ale premiéru Klausovi se to nelíbilo a udělal ze státního zastupitelství bezzubou organizaci, která jen čekala, co od policie dostane, a potom to zpracovávala. Teď teprve vycházejí na svět vášně a zápasy státního zastupitelství, když se snaží postavit na silněji na nohy. Aby mohl státní zástupce svobodně pracovat, musí stát svobodně na vlastních nohou a nemůže být odevšad usměrňovaný a vychovávaný. Proto ten zápas Lenky Bradáčové i nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, aby získali trochu větší sílu.
Jak vzpomínáte na založení Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování StB?
Kvůli práci v něm jsem nechtěl jít do funkce generálního prokurátora. V roce 1990 jsem měl zajistit výstavbu nové rozvědné služby. Byl jsem pro to předchozí zrušit a vystavět zcela novou, ale to se nepodařilo, vyhodit tisíce estébáků nešlo. Z toho vznikla Federální informační služba, pozdější BIS. Odtamtud jsem přešel v roce 1991 na Federální ministerstvo vnitra k velmi inteligentnímu ministru Jánu Langošovi, se kterým jsem si velice rozuměl, a v krátké době jsem vymyslel a zřídil s jeho souhlasem Úřad pro dokumentaci a vyšetřování StB.
Byla to buňka se sedmi lidmi - já byl ředitel a jediný vyšetřovatel. Potom vznikly tyto ústavy i v dalších zemích, ale my jsme byli první, dokonce i před východním Německem, kde měli hned k dispozici tři tisíce lidí, hlavně právníků, absolutně nedotčených, ze západního Německa. Jako jediní jsme měli přístup do archivu ÚV KSČ, kam neměli přístup ani nejvyšší šéfové StB. Najednou se před námi otevřel a my jsme potřebovali, aby měl den 80 hodin.
Co jste zjišťovali?
Třeba jsem objevil řadu agentů i v administrativě Vatikánu. Anebo agenta, s nímž ještě půl roku po zrušení StB bylo v roce 1991 pravidelně udržováno rádiové spojení. Stali jsme se nejobávanějším útvarem. Řada lidí měla důvodný strach, protože nevěděla, co my na ně máme, a také nevěděla, že nemůžeme na všechno stačit a že nás zajímají velké ryby a ne myši. Třeba v České národní radě to byl samý agent, tedy spolupracovník StB. I když jsem v archivech seděl 20 hodin denně, nebylo sil a lidí, aby se to všechno měnilo.
Nakonec jste byl od konce roku 2003 stíhán po 12 let za to, že jste tehdejšího ministra průmyslu Vladimíra Dlouhého informoval o odposleších jeho podřízeného. Byl jste osvobozen, žádný trestný čin jste nespáchal. Jak jste prožíval tuto dobu?
Podstata byla jiná. Všechny orgány vždy bojovaly s rozvědkou, nyní s BISkou. Ta je nenasytná, potřebuje kontrolovat úplně všechno. Odposlechů bylo mnoho tisíc, prokuratura je povolovala a kontrolovala zcela bezzubě. Tak jsem to zakázal. Řekl jsem, že povolování odposlechů budu dělat osobně já a bude s tím za mnou chodit ředitel BIS Stanislav Devátý. Což se stalo a z několika set odposlechů jich zbylo jen pár. Takže jsem jim vzal práci, což okamžitě vedlo k nevraživosti. To bylo utkání s BISkou, hlavně s vedoucím oddělení Tomášem Kadlecem známým z kauzy Čepro a s kontrarozvědným generálem Randákem. Když Devátý přišel s odposlechem jednoho zločince, agenta vojenské kontrarozvědky, který se obohatil na vývozu nákladních aut na Blízký východ, já věděl, že je to zločinec, ale ne BIS. Takže přišli a chtěli odposlech na byt, který jsem povolil.
Pak už nebyl v čele BIS Devátý, zmíněná dvojice přišla, že chce povolit odposlech na šéfa odboru ministerstva průmyslu. Já jsem dal souhlas pouze s podmínkou, že to BIS oznámí ministrovi, aby věděl, že kdykoli vezme telefon a bude se bavit s tímto člověkem, bude odposlouchávaný. Když to neudělali, zavolal jsem Dlouhému a zeptal se ho, zdali byl o odposlechu informován, neboť jsem to povolil pouze s touto podmínkou. Potom u soudu jsem se pořád smál, to snad nebylo možné, co si na mě vymysleli.
Pracujete stále jako advokát?
Jsem advokát, ale neberu žádné kauzy. Tady v Kutříně jsem od poloviny osmdesátých let, natrvalo osm let, a nyní zastupuji lidi z této osady v boji proti chystanému suchému poldru. Před lety nastalo vzbouření na vsi, to když se objevila zvěst o této stavbě. Založili jsme proti ní občanské sdružení Kutřín 42.
Stát musí nejprve prokázat, že má tento drsný zásah do přírody smysl a že když se poldr nepostaví, tak budou skutečně bezprostředně ohroženy lidské životy nebo jejich zdraví nebo vznikne nebezpečí škody značného rozsahu. Přitom dosavadní občasné rozlivy dále po toku řeky způsobují materiální škody maximálně v jednotkách desetitisíců.
Čím lidem chystaná stavba nejvíc vadí?
Majitelé pozemků v naší vesnici jsou nešťastní, protože naplaveniny přinesou na 90 hektarů PET lahve a další nepořádek. A podle vyhlášky pokud jsou naplaveniny do výše 10 centimetrů plochy a do čtyř kubických metrů na hektar, musí ho odstranit občan, navíc zadarmo. Proto se lidé brání. Samozřejmě každá přehrada plní i funkci poldru. Vedle toho udržuje stálou hladinu vody v krajině. Místní občané by zřejmě měli větší pochopení pro přehradu se stálou vodní hladinou. V Kutříně tedy bojujeme proti přehradě na Krounce bez vody, s vodou ji bereme.
