Zatímco písničkář Vlasta Třešňák převzít odznak od ministra s komunistickou minulostí odmítl, Dlouhý se po konzultaci na Konfederaci politických vězňů předání zúčastnil.
"Samozřejmě, že se to moc nelíbilo ani mně, nakonec mě ale pan ministr přesvědčil o tom, že je schopný sebereflexe. Velmi živě s ním nakonec na slavnosti hovořila i předsedkyně konfederace Naďa Kavalírová," uvedl Dlouhý.
Třetí odboj byl podle definice aktivním odporem proti komunistickému režimu. Povězte, jak se může člověk, jemuž není ještě ani osmnáct, stát odbojářem?
Ono to bylo zřejmě dané tím, v jakém prostředí jsem vyrůstal. Celá naše rodina by národně socialistická, a tak když jsem vychodil měšťanku, studovat mi nedovolili a nabídli mi jenom těžké práce. Setkání s úřednicí, která ukusovala krajíc chleba, si vybavuju dodnes: Nó Dlouhý, můžu ti nabídnout akorát doly, hutě, tesařinu, zedničinu a slévačinu. To byla pěkná rána pro obyčejnýho člověka.
Promiňte, ale to, že jste nemohl studovat, ještě neznamená, že jste aktivně bojoval proti režimu.
Ono se to ve mně střádalo. I když jsem rodilý Pražák, od deseti let jsem vyrůstal v Novém Městě u tety a strejdy. Další strýc měl v té době malou továrnu, Deko. Tu mu sebrali a mě ,když nenechali studovat, snažil jsem se aspoň vedle práce ve slévárně jezdit do několikaměsíční pokračovací školy v Hradci Králové. Chodil jsem do Sokola a založili jsme s několika kamarády skupinu a začali jsme tisknout letáky.
Letáky? A na čem? V té době přece žádné cyklostyly nebyly volně k mání a blány byly přísně evidované.
Já měl cyklostyl doma už někdy od svých třinácti roků, to ještě nebylo zakázané. Doma jsme měli spoustu národně socialistických brožur. A myšlenky v nich musely nadchnout snad každého. Podle nich mohl mít socialismus demokratickou formu. Ale po Únoru se to všechno zvrtlo, a tak jsme s kamarády na tom dětském cyklostylu vytiskli pár letáků, který jsem pak položil někde u Stavostroje. Ty letáky vyzývaly k rozbíjení komunistických skříněk a strhávání agitačních plakátů.
Oni vás při tom chytili?
Ne, to ne. Když jsem v padesátým roce jezdil do té školy v Hradci, vozil jsem tam i letáky. Jeden ze spolužáků z Pelhřimovska mi sliboval, že je tam bude roznášet, ale člověk v těch letech byl hloupej a důvěřivej. A tak jsem toho Dudu, tak se jmenoval, přesvědčoval, že uděláme odbojovou skupinu i v Pelhřimově. A dával mu letáky. Bylo v nich třeba: Bratři zemědělci, nevstupujte do JZD, odporujte zemědělské politice komunistů a podobně. Nebo na dalším bylo třeba: Občané, nezapomínejte na památku umučeného Eduarda Beneše a zavražděného Jana Masaryka. Jenomže ten hoch letáky odevzdával StB.
Jak říkáte, to bylo v roce 1950. Zatkli vás ale až o dva roky později.
Ty dva roky jsme tiskli letáky, měli jsme nějaké zbraně, které jsme našli po válce a za pár šesťáků koupili munici. A do lesa jsme pak jezdili střílet. Mysleli jsme si, že kdyby bylo třeba, tak utečem do Německa nebo do Rakouska. No a celou tu dobu mě sledovali, čekali asi, až budu plnoletý.
Takže vás dva roky sledovali?
Ne, to ne. Jak jsem se po listopadu dozvěděl ze svého spisu, sledovali mě asi rok. No a pak když zavřeli při pokusu o útěk za hranice pár kluků z Nového Města, co kšeftovali se zbraněmi, netrvalo dlouho a už byli i u mě. Tři chlapi přišli přímo do slévárny a jen mi řekli: Státní bezpečnost, půjdete s námi, jste zatčen. Tam mi prohledali celou skříňku, hledali letáky, ale nic nenašli. To já ještě nevěděl, že už je mají. Ještě, že jsem po zatčení těch kluků zakopal zbraň, kterou pak u mě doma samozřejmě nenašli. Tam taky nic nenašli, i když prohledali všechno možné. Oddělali koberce, z knihovny brali knihy, vyklepávali a házeli na kupu. No úplná inkvizice.
René DlouhýNarodil se 6. února 1934 v Praze. V deseti letech odešel k tetě se strýcem do Nového Města nad Metují, kde žije dodnes. V letech 1949 - 1951 se svými vrstevníky organizoval skupinu, která protestovala proti rodící se totalitní diktatuře. Mimo jiné rozšířili několik letáků, které občany burcovaly proti zemědělské politice komunistů. Po udání jednoho z kamarádů byl po ročním sledování zatčen. Po dvou měsících ve vazbě v Hradci Králové ho převezli do věznice v Novém Městě, kde dostal vzhledem k nízkému věku 6 měsíců nepodmíněně. Celý život potom pracoval jako slévač nebo dělník. |
Co se dělo dál, pustili vás?
Kdepak, odvezli mě do hradecké vazby. Mně začaly vibrovat nohy, měl jsem hrozný strach. Nejhorší bylo, že člověk nevěděl, co přijde. Zato jsme všichni věděli, že mučí lidi. Když mě viděl jeden vyšetřovatel, chlap jako hora, jak se klepu, zeptal se mě. Co se klepeš, máš strach? No jo, asi mě budete mlátit, odpověděl jsem mu. Co si o nás myslíš? My lidi neničíme, my je převychováváme. Mráz po zádech mi z toho jezdí dodneška.
Jak dlouho jste ve vazbě nakonec byl?
Asi dva měsíce. Když jsem se přiznal k šíření letáků, dostal jsem za odměnu štokrle a lékařskou prohlídku. Taky jsem měl štěstí na spoluvězně. Na společné cele jsem dostával od jednoho zhruba padesátiletého sedláka z pomezí Čech a Moravy část jeho přídělu. Jseš mladej, ty potřebuješ jíst víc než já, říkal mi a dával svůj chleba nebo kousek uzeniny, když už nějaká jednou za čas byla. Dodnes na něj vzpomínám a pořád mi ho připomíná malý kahan z Jáchymova, kde skončil. Jednou mi ho přivezl jeho syn s vnukem.
A jakým trestem vás soudruzi "ocenili"?
Naštěstí moc dlouhým ne. Vzali v potaz, že jsem se přiznal, že jsem pracoval ve slévárně a taky moje mládí. Když mě odsoudili, bylo mi necelých devatenáct. Dostal jsem půl roku za sdružování proti republice a nepřekažení trestného činu. Jako kříž jsem si ale kriminál nesl celý život. Dělal jsem slévače a dělníka, ve volném čase fotil a přivydělával si jako masér.
Cítíte zlobu nebo lítost, když si na tu dobu vzpomenete?
Tak to říct nemůžu. První zadostiučinění přišlo v roce 1990, kdy jsem byl rehabilitován. Druhé před pár dny, když jsem dostal odznak účastníka III. odboje. Spíš mi vadí, že lidi zapomínají, co se tady čtyřicet let dělo, a zase chodí volit komunisty. Připadá mi to, jako by zapomněli, jako by chtěli zapomenout. A jímá mě z toho hrůza.
