Stávající podoba památníku postaveného uprostřed lesa nedaleko Vísky.

Stávající podoba památníku postaveného uprostřed lesa nedaleko Vísky. | foto: Petr Broulík

Při stavbě Hitlerovy dálnice umírali zajatci, po jejich osudech se pátrá

  • 3
Úsek takzvané Hitlerovy dálnice na Svitavsku, který je dodnes nedostavěný a vede po trase budoucí silnice R43, stavěly v letech 1939 až 1942 stovky obyvatel Jevíčka a jeho okolí. Na rychlé stavbě však pracovali také sovětští zajatci. Několik desítek z nich to nepřežilo.

Kousek od míst, kudy měla vést takzvaná Hitlerova dálnice a kde jsou dodnes její nejseverněji položené rozestavěné kusy, se nachází hromadné pohřebiště 143 ruských vojenských zajatců.

Připomíná osudy vojáků, kteří při práci na silnici položili život. Dodnes ne příliš známá kapitola dějin láká milovníky historie, kteří se snaží i po desetiletích zjišťovat neznámé podrobnosti.

„Vždy se psalo, že zemřeli na tyfus, ale v záznamech mají očkování proti tyfu, někteří byli i dvakrát. A je zajímavé, že z německých bachařů se tyfem nikdo nenakazil. Takže příčiny jejich smrti nejsou moc přesvědčivé. Mohlo jich být více, například špatné zacházení, mrazivé počasí či nedostatek jídla. Pracovali tu z přinucení i němečtí a polští Židé, jednoho Němci zastřelili u Jevíčka, ale jinak tito Židé stavbu vesměs přežili,“ říká znalec Hitlerovy dálnice Tomáš Janda.

Odborník na historii dopravního stavitelství Tomáš Janda (vlevo v modrém tričku) při debatě na tradičním pochodu po Hitlerově dálnici.

Hřbitov zajatců leží v lesích na úbočí hory Hušák na katastru Vísky u Jevíčka, pod kterou území spadá. „Původně tady měli mrtví vojáci dřevěné náhrobky, na kterých byla vypálená jen čísla. V Jevíčku se snažili po válce dohledat i jména mrtvých ze hřbitova, ale tehdy se to nepodařilo,“ uvádí Janda.

Dodnes se zachovaly staré fotografie hřbitova. Vojáci byli pohřbeni v řadách vždy po dvanácti mužích.

„Zrůdnost nacistů spočívala v tom, že sami sovětští vojáci si museli kopat hroby už napřed. Takže když se na hřbitov po válce přišlo, byly na něm i vykopané hroby, v nichž ještě nikdo pohřbený nebyl. Němci počítali, že tady zemře mnoho dalších Rusů,“ líčí Janda.

Ztracené osudy beze jmen

Dnes už však někteří mrtví ruští zajatci svá jména mají. Letos, více než sedmdesát let poté, co zemřeli, po nich začal pátrat Tomáš Onderka z Moravské Třebové.

„Protože toto místo často navštěvuji, začal jsem se zajímat, kdo vlastně na pohřebišti leží. Vrtalo mi prostě hlavou, že tito lidé nemají jména a že to jsou ztracené osudy,“ říká.

Dodává, že mrtvé ruské zajatce sem Němci pohřbívali postupně. A to od začátku listopadu 1941, kdy první z nich přijeli transportem na nádraží do Chornic, až do dubna 1942, kdy Němci stavbu přerušili kvůli neúspěchům provázejícím tažení Barbarossa v Rusku.

„Velké štěstí je, že se zachovaly dvě původní náhrobní desky. Na začátku padesátých let se ty ostatní spálily, něco pohnilo a ze hřbitova se vybudoval pomník rudoarmějcům. Dvě však zachránil tehdejší student, pozdější učitel a kronikář František Plech z Jevíčka. Věnoval je muzeu v Jevíčku, ale v osmdesátých letech se muzeum rušilo a desky se převezly neznámo kam. Naštěstí si pan Plech udělal otisky těchto desek na papír, z nichž jeden se zachoval,“ líčí Onderka.

Otisk desky učitel z Jevíčka věnoval delegaci, která za ním po listopadu 1989 přišla. „Z dochovaného otisku jsem podle čísla objevil v archivu jednoho konkrétního vojáka a nakonec i celý seznam těch, kteří sem byli jako zajatci transportováni ze zajateckého tábora v Polsku,“ vysvětluje.

Informační cedule u současného pomníku padlých zajatců.

Seznam sovětských zajatců, kteří na Hitlerově dálnici pracovali v letech 1941 až 1942, nalezl v ruském archivu, který je veřejně přístupný. Navštívil i původní kmenový tábor v dnešních polských Lambinowicích, odkud Němci zajaté Rusy do Jevíčka přivezli.

„V Lambinowicích je dnes muzeum a archiv. Bohužel veškeré tamní dokumenty týkající se Rusů odvezla při osvobození tábora Rudá armáda. Z Lambinowic mířili zajatí vojáci do různých míst jako velmi levná pracovní síla. Pracovali například v Jeseníkách, kde stavěli muniční sklady, nebo je Němci využívali při těžbě uhlí na Trutnovsku,“ přibližuje Onderka.

Na stavbě dálnice, která měla spojit Vratislav a Vídeň, většinou končili zajatci, kteří měli od osmnácti do pětatřiceti let. „Byli to obyčejní lidé - traktoristé, dělníci, truhláři, ale i kuchaři. Obyčejní kluci v plné síle, ovšem mnozí nevydrželi podmínky a to, jak s nimi Němci zacházeli. Zemřeli v zimě, zřejmě vyčerpáním, nemocemi, podle pamětníků bylo tehdy hodně sněhu a mrzlo. Poslední zatím zjištěný voják zemřel 9. dubna 1942,“ vypráví Onderka.

Zhruba stovku těch, co přežili, přeložili Němci do uhelných dolů v Žacléři, kolem devadesáti zajatců dali k dispozici pro zemědělské práce v oblasti Jesenicka a zbytek asi padesáti nemocných odvezli koncem dubna 1942 zpět do Polska. V září 1942 pak větší část zařízení tábora rozebrali a odvezli neznámo kam.

Zatím vypátral necelou polovinu jmen padlých

Tomáš Onderka by chtěl identifikovat co nejvíce zajatců, kteří nad Vískou u Jevíčka zemřeli. „Začal jsem na tom pracovat letos v červnu, ale je to časově hodně náročné,“ říká muž, který pracuje jako konstruktér.

Také proto se k pátrání víc jak měsíc a půl nedostal. „V současné době mám 61 ze 143 jmen. U mnoha dalších stále ještě visí otazník nad místem jejich pohřbení. Vše nasvědčuje tomu, že jsou pohřbeni ve Vísce, ale archiv uvádí, že v Polsku. Bohužel takovýchto rozporů je v archivu spousta a i jeho záznamy nejsou stoprocentní,“ popisuje své další pátrání.

„Oslovil jsem Výbor ruských krajanů v Česku. Jsem také v kontaktu s Klubem vojenské historie Rudé armády, která se zabývá identifikací mrtvých sovětských vojáků na našem území. Neshody v archivu jsem ještě konzultoval s našimi odborníky na zajatecké tábory,“ dodává.

Za objevenými jmény mrtvých sovětských zajatců se však dnes zatím skrývají jen holá fakta o nich samotných. Třeba vojáka, jemuž patří náhrobní deska, ze které je sejmut jediný dochovaný otisk.

Ivan Semjonovič Sabin, narozen 17. srpna 1913 v Pašinsku ve Stavropolské oblasti, byl pravoslavného vyznání a civilním povoláním kuchař. V době zatčení měřil 172 centimetrů, byl tmavovlasý a zdráv. Jako vojín 641. pěšího pluku byl zajat 20. července 1941 u Bílé Cerkve na Ukrajině. V zajateckém táboře byl očkován 28. září 1941 proti tyfu. Třetího listopadu 1941 byl transportován do pracovního tábora ve Vísce u Jevíčka, kde 27. listopadu 1941 umírá. Podle oficiálních záznamů právě na tyfus.

Tomáš Onderka by rád spolupracoval i s obcí Víska. „Mohla by se například nechat vyrobit pamětní deska, na níž by byla jména zajatců s daty narození a úmrtí,“ plánuje Onderka, který má po dokončení seznamu mrtvých v plánu vytvoření webové stránky tábora.

Tyfus nikdo jiný neměl, ani lidé či zvířata

Odborník na Hitlerovu dálnici Tomáš Janda rovněž zpochybňuje oficiální verzi, podle které ruští vojáci umírali na tyfus.

„Samozřejmě na stavbách nebo při úrazech vždy umírali lidé. Ovšem i při srovnání rozměru úmrtí v jiných pracovních táborech se sovětskými zajatci je to obrovský nepoměr. Pokud si vezmu dálnici ze Salzburgu do Vídně a nasazení ruských zajatců na této stavbě ve stejné době, na celé délce rozestavěné stavby zahynulo asi 350 ruských zajatců, a to ještě v delším časovém horizontu od září 1941 do května 1942. U Jevíčka jich zemřelo 143 na stavbě v délce sedmi kilometrů, kde pracovalo 300 až 400 zajatců,“ říká.

Navíc tábor stál přímo u potoka, který teče několika obcemi. Nikdo jiný však tyfus nedostal. Ani lidé, ani zvířata. „Přitom je velmi nakažlivý. Myslím si, že tuto informaci Němci formálně rozšířili, aby tam nikdo nelezl. A zajatci spíše umírali hlady, zimou,“ míní Janda.

Dodává, že potraviny do tábora dodávali čeští sedláci a pekaři. „Je to jen můj osobní názor, ale někdo si tam mohl rozjet slušný kšeft. Něco málo se muselo dát zajatcům a to ostatní se prošmelilo. Buď v tom jeli sami němečtí strážci, nebo to byl nějaký společný holport s našimi sedláky,“ uvádí. Pak by mezi možnými příčinami úmrtí mohla být i smrt z hladu.