Coby mladý začínající lékař jsem si budoval kariéru v Kyjevě. Změnu příjmení mi poradila bývalá primátorka Pardubic Hana Demlová.

Coby mladý začínající lékař jsem si budoval kariéru v Kyjevě. Změnu příjmení mi poradila bývalá primátorka Pardubic Hana Demlová. | foto: Michal Klíma, MAFRA

Šéf pohotovosti studoval medicínu dvakrát, tu první na Ukrajině

  • 0
Lékař Vítězslav Novohradský je náměstkem ředitele krajské záchranné služby, radním Pardubic i místopředsedou krajské organizace ČSSD. Zároveň však pracuje na lékařské pohotovosti na Dubině, kterou převzal v roce 2009.

Lékařské pohotovosti pro dospělé nezmizely. Zajít k lékaři například ve čtvrtek o půl desáté večer však už mohou dnes lidé v kraji jen v Hlinsku a pak v Pardubicích.

Právě na pohotovosti v Pardubicích ordinuje Vítězslav Novohradský, který ji převzal v roce 2009. Ten vedle toho stihne dělat náměstka krajské záchranné služby, radního Pardubic i místopředsedu krajské ČSSD.

"Nedávno jsme oslavili úctyhodnou bilanci: 27 tisíc úspěšně ošetřených pacientů na pardubické lékařské pohotovosti," uvedl.

Novohradský se narodil na Ukrajině a medicínu vystudoval de facto dvakrát. Poprvé na Ukrajině a potom v Česku, protože mu některé zkoušky absolvované v Kyjevě nebyly uznány.

Postupně si vybudoval kariéru v nemocnicích v Pardubicích, Jilemnici a Vrchlabí, byl primářem, pak si otevřel v Pardubicích vlastní ordinaci, stal se šéfem lékařské pohotovosti, náměstkem ředitele krajské záchranné služby.

Navíc k tomu se vrhl do politiky.

Většina vašich krajanů přišla do Česka až po revoluci. Vy jste ale přišel dříve.
Za to, že jsem trvale zakotvil v České republice, vlastně může černobylská tragédie. Coby mladý začínající lékař jsem si po studiích budoval kariéru v Kyjevě, má česká žena byla v sedmém měsíci těhotenství a najednou došlo k výbuchu jaderného reaktoru v Černobylu. Po této obrovské lidské tragédii se všem nastávajícím matkám doporučovalo, aby raději odjely porodit jinam. Moje žena odjela domů, do Československa a můj první potomek přišel na svět právě tady. Poměrně dlouho ale trvalo, než jsem se za ženou a dítětem dostal i já a až obrovská náhoda, při níž jsem se setkal s manželi Gorbačovovými a osobní intervence paní Raisy v roce 88 způsobila, že jsem získal výjezdní doložku. Pod dojmem tragických událostí v Černobylu jsme se rozhodli s mou ženou zůstat v její rodné zemi a svou lékařskou praxi jsem začal vykonávat tady.

Jsou Češi podle vás xenofobní? Působil jste nejprve v nemocnicích v Pardubicích, Jilemnici, ve Vrchlabí - jak jste byl vnímán jako lékař - cizinec?
Nemyslím si, že český národ je xenofobní. Možná jsou jen Češi trochu více nedůvěřiví ke všemu cizímu či novému. Je ale pravdou, že navzdory dosažené kvalifikaci a všem zkouškám a atestacím jsem musel v Česku začít od nuly. A pro mladého člověka je dost demotivující, pokud doma absolvuje veškeré školy i univerzitu s vynikajícím prospěchem a za hranicí je rázem kvůli přízvuku a příjmení v pozici outsidera. Jako lékař-cizinec jsem musel svou práci odvádět minimálně na sto padesát procent. A přestože jsem se snažil a pomalu si začal budovat kariéru i tady, pocit pracovní nespokojenosti ještě dlouho přetrvával.

A kdy se to zlepšilo?
Až když jsem se stal primářem. Za prvé už jsem něco profesně dokázal, za druhé přestali být zahraniční lékaři v našich nemocnicích takovou výjimkou. Mohl jsem se soustředit na skutečnou práci a neřešit, jestli se na mě kvůli mému přízvuku a jménu někdo nedívá skrz prsty.

Dříve jste se jmenoval Vasilij Nikolajčuk. Proč jste si změnil jméno?
To jsem udělal především kvůli dětem. Narodily se tady a nechtěl jsem, aby zažívaly nějaké ústrky. Změnu příjmení mi poradila bývalá primátorka Pardubic Hana Demlová, o niž jsem v nemocnici pečoval. Z jejích rukou jsem přijal české občanství a na radu této moudré dámy přijala rodina nové jméno.

Proč se lékař v oboru urgentní medicíny rozhodne věnovat právě praktickému všeobecnému lékařství?
Možná to bude znít trochu zvláštně, ale já si prací v ordinaci praktického lékaře a na pohotovosti doháním absenci komunikace s pacienty, která nutně vznikne, pokud si systematicky budujete kariéru na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení v nemocnici a završíte ji primariátem. Mně ten bezprostřední kontakt s pacientem velmi chyběl, nadto mám oproti ostatním kolegům nespornou výhodu v tom, že znám dokonale nemocniční provoz a vím, co patří ještě na pohotovost, a co už má řešit akutní lůžková péče. Primářem už jsem byl, nechtělo se mi podruhé vstupovat do stejné řeky, a protože mám dost sil a jsem zvyklý tvrdě pracovat, pohotovost i ambulance praktického lékaře pro mě představovaly novou výzvu.

Pořád jsem ale nepochopil, jak je možné zvládat víc zaměstnání najednou. Od rána vést záchrannou službu, odpoledne až do deseti večer být na pohotovosti.
Mě vychovala babička. Když jsem byl malý, moji rodiče odjeli v rámci tehdejších budovatelských programů stavět Sibiř a já jsem zůstal několik let pouze s babičkou, takže ona byla mou učitelkou, matkou i otcem zároveň. Babička měla drobné hospodářství a se vším jsem jí vždy pomáhal. Byla to obdivuhodná, statečná a silná žena. Zažila veškeré útrapy války, válka jí vzala i manžela, protože dědeček se nevrátil, takže středobodem jejího života se stala výchova dětí a poté nás, vnuků. Nikdy jsem ji neviděl odpočívat, takže pracovitost jsem asi zdědil po ní. S rodiči jsem nikdy takový vztah neměl, to ona mě zahrnula obrovskou láskou, podporovala mě i na studiích, a přestože již zemřela, nikdy na ni nezapomenu. Vždy, když jsem měl v životě těžké chvíle, zdávalo se mi o ní.

Kde je podle vás největší chyba tuzemského zdravotnictví? Ve špatně řízeném resortu? Ve zdravotních pojišťovnách?
Chyba je ve špatně nastaveném systému. Zjednodušeně řečeno: tuzemské zdravotnictví je stále socialistické, jenže okolo řádí dravý kapitalismus. V tom je základní problém, vedoucí k soustavným stížnostem a nespokojenosti lékařů i pacientů. Navíc je tu dost zdevastován systém přípravy mladých lékařů. Byl vytvořen paskvil, který má fatální dopad na celé zdravotnictví. A ten bohužel nelze zrušit jen legislativními úpravami. Změnila by to větší poptávka po opravdu kvalitní medicíně, ovšem to by se musel změnit přístup celé společnosti.

V Pardubicích jako radní za ČSSD patříte ke kritikům toho, jak Pardubice pomáhají hokeji. Co vám na tom vadí?
Způsob, jakým město pomáhá klubu, není podle právnické analýzy v souladu se zákonem. Vadí mi také, že město nemá činnost klubu, třebaže je jeho významným akcionářem, vůbec pod kontrolou. Dozorčí rada po celá léta neplní svoji funkci. Je nezodpovědné sypat peníze do podniku, jehož chod nemohu ovlivnit.

Jak by podle vás vyšlo srovnání současného vedení města s předcházejícím pod vedením primátora Demla. Myslíte si, že jste lepší?
Myslím si, že předchozí vedení připravilo některé projekty bez dobré ekonomické analýzy jejich dopadů na rozpočet města, což se nyní projevuje. Například v případě bazénu nezapočítali do stavby náklady na jeho vybavení v hodnotě 80 milionů korun. V případě našeho působení ve vedení města nemohu nebýt sebekritický, je hodně co vylepšovat. Třeba odsunutí revitalizace Tyršových sadů či přednádraží do zapomnění. To jsou věci, které mne hodně mrzí.