Podle lékařky Dagmar Zezulové je kojenec z ústavu jako dítě z cizí planety.

Podle lékařky Dagmar Zezulové je kojenec z ústavu jako dítě z cizí planety. | foto: Michal Klíma, MAFRA

Před romskými dětmi bychom se měli stydět, říká pěstounka

  • 5
Šanci na svoji rodinu by měly dostat všechny děti z ústavů, míní svitavská lékařka a pěstounka dětí Dagmar Zezulová. Romské děti podle mí musí být mnohem silnější než děti z majority, pokud chtějí obstát. Z verbálních útoků na romský pár, jemuž se nedávno narodila paterčata, je jí špatně.

Poté, kdy si pořídili dům i vlastní potomky, rozhodli se Dagmar Zezulová spolu se svým manželem dát domov dětem, které ho z nějakého důvodu nemají. Přes mnoho počátečních překážek nakonec dosáhli svého a synům Dominikovi a Danielovi pořídili další sourozence.

Dva kluci se jí a manželovi narodili a čtyři děti přijali do dlouhodobé pěstounské péče.

"Pořád je považujeme za své děti a se všemi máme krásné vztahy. Nejmladší má 18 let, ostatní jsou starší. Všichni u nás vyrůstali do zletilosti. Kromě toho jsme měli krátkou dobu holčičku, která se vrátila do širší biologické rodiny. Ta nám svěřena nebyla, ale stále jsme v kontaktu. Každé z přijatých dětí si s sebou přineslo kufr plný problémů - uzavřenost, citovou deprivaci, tedy následky ústavní výchovy a nedostatku láskyplných mateřských doteků, ale i krádeže a lži. Přesto naši rodinu svojí přítomností obohatily, stmelily a podnítily její rozvoj," říká Dagmar Zezulová.

Přibývá, nebo ubývá zájemců o pěstounskou péči?
Určitě přibývá zájemců o pěstounskou péči na přechodnou dobu. Tahle profese tu dříve nebyla a je pro mnoho rodin zajímavou možností. Zájemců o dlouhodobou péči ale spíše ubývá.

Dagmar Zezulová

Narodila se v roce 1964. Lékařka, primářka Oddělení zobrazovacích metod ve svitavské nemocnici. Je vdaná, maminkou dvou synů a pěstounkou čtyř přijatých dětí ve věku od 18 do 25 let. Nejmladší dcera je vysoce funkční autistka. Zároveň je zakladatelkou občanského sdružení Děti patří domů, propagátorkou pěstounské péče a autorkou knih na toto téma - například Domov je místo, odkud tě nevyhodí … ani, když vyrosteš nebo Pěstounská péče a adopce.

Existuje podle vás při výběru dětí do pěstounské péče diskriminace?
Ze strany žadatelů jednoznačně. Ze strany státu by to mělo být doufám novelou zákona eliminováno. Dříve bylo každé dítě v ústavní výchově posuzováno, zda je vhodné pro náhradní rodinnou péči, nebo ne. To je rozhodně diskriminující. Ale tento model by měl být opuštěn, protože šanci na svoji rodinu by měly dostat všechny děti. Když ne vlastní, tak alespoň pěstounskou.

Mají Romové handicap ve vztahu k pěstounské péči? Co se s tím dá dělat?
Mnoho českých žadatelů má jasno, že romské dítě by vychovávat nechtěli. Myslím si, že pokud to takto cítí, je správné se toho držet. Vychovávat dítě s neustálými obavami, kdy se projeví jeho "divoké geny", není dobrá cesta. Moje vlastní zkušenost je ale taková, že romské děti mají geny stejné jako my. Jsou každé z nich stejně pestrou mozaikou dobrých a špatných vlastností jako kdokoliv jiný. Čím se liší, to je jejich vzhled a na to navazující negativní zkušenosti. Musí být mnohem silnější než běžné české děti, pokud chtějí obstát. Po pravdě řečeno, někdy si říkám, že bychom se před nimi měli stydět. Když čtu rasistické diskuse a útoky na rodinu prvních českých paterčat, je mi z toho úplně špatně - a to nechodím po světě s tmavou kůží.

Co se s tím dá dělat?
Začít bychom měli každý u sebe. Možná by úplně stačilo neposuzovat člověka podle příslušnosti k etniku, ale podle něj samotného. Zvláště nositelé morálky - novináři, média, učitelé, zdravotníci, veřejně činné osoby - v tomto mají velký dluh.

Ovlivnilo pěstounství výchovu vašich vlastních dětí?
Nepochybně. Už předtím, než se narodí, připravujete se na příchod miminka, rodina se na něj těší, vše se podřídí dítěti. V normálně fungujících vztazích si dítě výchovu řídí samo - ono nějaké je a vy na něj reagujete. Rodiče to takto mají nastaveno a záleží na tom, jak se dál budou chovat. Dávají dítěti jistotu a bezpečí v celém prostoru. Avšak děti, které do rodiny přicházejí, tohle nikdy nezažily. Je nabouraná jejich primární instinktivní jistota bezpečného prostředí.

Jak jste to všechno zvládla? K tomu práce lékařky, živobytí…
My jsme v tomhle směru měli velmi moderní rodinu, protože doma zůstal nejdřív manžel. Navíc je pedagog, lákalo ho to, protože přístup k dětem nebyl jen o tom je milovat, byly po stránce výchovné neskutečně zanedbané. To, co normálně děti v jejich věku uměly - básničky a písničky, názvy různých věcí a jevů nebo třeba činnosti, jako je jízda na tříkolce nebo koloběžce - tak neznaly. Když pak chodily všechny děti do školy, nastoupil manžel do práce a já jsem si zkrátila úvazek. Je dobře, že všechny naše děti viděly, že to, že máme na chleba, nepadá samo z nebe. Že musíme chodit do práce, že máme nějaké povinnosti. Což považuji za velmi důležité.

Jak hodnotíte dopad nových zákonů týkajících se pěstounské péče a jejího finančního ohodnocení?
Nový zákon o sociálně-právní ochraně dětí přinesl spoustu zlepšení pro práci s pěstounskými rodinami, a zdaleka se to netýká pouze finančního ohodnocení. Nejdůležitější je komplexní podpora pěstounů, která zahrnuje práci s dětmi a celými rodinami, právo pěstounů na odpočinek a na získávání nových vědomostí týkajících se této problematiky. Děti s raným traumatem si s sebou nesou nesmírně hlubokou zátěž, která ovlivňuje veškeré jejich další chování a tím i život celé rodiny.

Souhlasíte s redukcí kojeneckých ústavů?
Ano, jednoznačně. Neexistuje žádná práce, která by prokazovala přínos ústavní výchovy na citový a emoční vývoj dítěte. Vzpomínáte si na výměnu dětí v třebíčské porodnici? Ani jedno z dětí vyrůstající v genově cizí rodině nemělo ve svém vývoji žádné zvláštnosti a po přemístění žádné deprivační projevy. Ale desetiměsíční kojenec z kojeneckého ústavu je jako dítě z cizí planety. Tyto děti jsou celoživotně poznamenané.

Co by se ještě mělo v pěstounské péči změnit?
Především by se měla zachovat česká tradice přijetí dětí úplně za své. Přestože řada odborníků zastává názor, že pěstouni mají zůstat profesionály, moje osobní zkušenost je taková, že jen dlouhodobá pěstounská péče má dostatečný terapeutický potenciál. Česko je někdy kritizováno za to, že je v našem pojetí "pseudoadopcí", že pěstouni se staví vůči dětem do role rodičů. Ale právě toto úplné přijetí poskytuje sociálně osiřelým dětem největší bezpečí. Co je potřeba dále rozvíjet, je podpora v současné době teprve se rozvíjejících trendů.

A to jsou jaké?
Týkají se například práce s identitou dětí, o které se dříve příliš nemluvilo. Velkým dluhem současné podoby zákona je nezajištění právní podpory pěstounů. Je to například pojištění škody, které děti mohou způsobit, právo na právní ochranu zdarma, pokud bude nutná v souvislosti s výkonem a podobně. Ale zejména také neřešení dalšího osudu dětí po skončení pěstounské péče. Není žádná ochrana pěstounů, pokud dítě nezíská pracovní místo, přestože k němu nemají vyživovací povinnost. Děvčata vyrůstající ve své pěstounské rodině nedostanou porodné, protože je příjem pěstounů zahrnut do finanční situace těhotné. A tak dále. Mnoho dětí je velmi náročných a pěstouni tedy museli rezignovat na vlastní pracovní uplatnění. Po skončení pěstounské péče se tak celá rodina dostává do neřešitelné situace, často na okraj ekonomické katastrofy, zvláště pokud jde o děti s poruchami chování. Pěstouni, nebo vlastně bývalí pěstouni, nemají možnost najít pro tyto dospělé adekvátní bydlení ani práci, jsou zodpovědní za škody, a nemají žádnou ochranu ani před případnými dluhy těchto svěřených dětí. Přitom je milují a chtěli by je podporovat i nadále, bez pomoci státu se ale ukončení pěstounské péče stává pastí.