Aleš Bárta pomáhal obětem tsunami na Srí Lance a postavil nemocnici v jedné z nejméně rozvinutých částí světa - v západní Keni. Sám říká, že doma je v Pardubicích, kde má přátele i rodinu. Už devátým rokem však má druhý domov v keňském Itibu. V Pardubicích tráví zhruba šest měsíců a zbytek roku je v Africe. Místní středisko dnes v některých oborech nabízí nejlepší zdravotnickou péči v širokém regionu.
Vzpomenete si na první dojmy po příjezdu do oblasti Itibo?
Do té doby tam snad bělocha neviděli. Děti běžely podél auta a křičely "Habari muzungu". To znamená: Jak se máš cizinče, bělochu? Byla zde špatně dostupná zdravotní péče, velká zalidněnost a nemocnost. Lékařské zařízení bylo zchátralé, rezavé a s protékající střechou. Všude byla špína a smrad. Skleněná injekční stříkačka a jehla se proplachovaly v dešťové vodě. Žiletka na prořezávání kůže u abscesů, piksla tabletek na bolest a klasická chlupatá vata byly takřka jediným lékařským vybavením.
Jak vás přijímají místní dnes?
Od počátku jsme s nimi v dobrém vztahu. Vždy, když po třech měsících přijíždíme, tak na nás v Itibu mávají a vítají nás. Malé děti znají naše jména. Občas to trochu zkomolí a pak si říkáme, zda nevezeme v autě někoho cizího. Mnoho lidí se domnívá, že Afričané jsou líní. Alespoň z mé zkušenosti je to opak. Pokud mají možnost, pracují od rozbřesku do soumraku. Při stavbách budov používají jen kolečko, motyku a lopatu. Jinak vše dělají ručně, bez jakékoliv mechanizace. Jsou milí, vstřícní a ochotní pomoci. Neumějí však plánovat. Žijí ze dne na den.
Jak se za devět let vaší práce středisko proměnilo?
Na místní poměry je to velmi kvalitní zdravotnické zařízení poskytující mnohdy až nadstandardní péči. Zrekonstruovali jsme budovy ambulance. Další rok jsme dostavěli budovu porodnice. V následném roce jsme vybudovali zubní ambulanci a zavedli preventivní prohlídky ve školách. V současné době vybavujeme přístroji lůžkové oddělení jednotky intenzivní péče a operační sál. Při mém příchodu v roce 2005 na ambulanci ošetřili okolo pěti set lidí za rok, nyní už jsme přesáhli devět tisíc.
Byl jste z České republiky dobře připraven na případy, se kterými se setkáváte?
Člověk se na misi do Afriky může připravovat, jak chce, ale stejně musí improvizovat. Vzpomínám si, jak nám před časem přivezli ženu v bezvědomí, v devátém měsíci těhotenství. V sebevražedném úmyslu vypila toxickou látku. Celý tým bojoval dva dny o její život. Pak se probrala a asi po šesti hodinách porodila krásnou a zdravou holčičku. Byl to zázrak. Improvizace je náš každodenní chléb. Z České republiky jsme naučeni na diagnostiku s pomocí laboratoře a přístrojů. To je zde ale omezené a často úplně chybí.
Vzpomenete si na případ, který vás šokoval?
S čím se nemohu vyrovnat, to jsou znásilněné děti a domácí násilí páchané na ženách. Můj první takový případ byla asi osmiletá holčička, kterou v noci znásilnil její strýc. Matka, ač o tom věděla, nemohla zasáhnout a s dívenkou přišla, až když bylo vše dokonáno a strýc odešel. Když jsem se rozčiloval, že chlap měl jít do vězení, tak mi naše sestra Elizabeth řekla, že je to věc rodiny a nám nepřísluší dělat jakékoliv úkony ve vztahu ke spravedlnosti. Tím jsem opět pochopil, že jsem v jiné kultuře, kterou těžko můžu srovnávat s naší a uvědomil jsem si svoji pozici.
Film o Aleši BártoviMladá režisérka Olga Špátová připravuje dokumentární film o pardubickém zdravotníkovi Aleši Bártovi, který se vydal na černý kontinent zachraňovat životy. Film bude také o přátelství a spolupráci s mladými doktory a mediky z celé České republiky, kteří do keňského centra Itibo dvakrát ročně jezdí, aby mohli v nelehkých polních podmínkách pomáhat lidem. Špátová v Keni strávila šest týdnů a natočila okolo padesáti hodin materiálu. Od června filmaři stříhají a film by měl mít 75 minut. "Dlouho jsem toužila natočit film o člověku, který opustí blahobyt střední Evropy a vyrazí pomáhat do zemí naplněných nemocemi, nepohodlím, nepokoji a bídou," řekla Olga Špátová.  Lékař Aleš Bárta. |
Setkal jste se s dalšími případy, kdy vás překvapily kulturní rozdíly?
Naše nemocnice leží u kmene Kisii, který patří k nejvíce praktikujícím černou magii. Jednou jsem se setkal s jejími důsledky. V noci přivezli těžce popálené dítě. Matka dítě svázala, vynesla před dům, zakryla větvemi a zapálila. Podle sousedů, kteří k nám dítě přivezli, praktikovala nějaký rituál. To je ale extrém.
Znepříjemňuje vám práci nestabilní politická situace v zemi?
V současnosti jde o teroristické útoky islamistické skupiny al-Šabáb, která se zaměřuje a útočí na místa s velkým výskytem turistů, diplomatů nebo zahraničních pracovníků. Před rokem jsme jen o pár hodin unikli největšímu teroristickému útoku této skupiny v obchodním době v Nairobi. Kdo nebyl muslim, byl zastřelen. Před každou cestou do Keni důkladně prověřujeme na všech možných portálech informace o bezpečnosti a pak se snažíme inkriminovaným místům vyhýbat.
Byly vaše zdraví nebo život bezprostředně ohroženy?
Onemocněl jsem malárií, bylo to zlé. Naštěstí jsem vše za pomoci studentů medicíny ustál bez následků a dalších zdravotních problémů. Pokud na ambulanci ošetřujeme poraněné, hlavně při útoku mačetou, kdy dochází k velmi brutálním zraněním, musíme neustále myslet na to, že pacient může být HIV pozitivní. Musíme být velmi opatrní.
V jakých podmínkách v Africe žijete?
Bydlíme v areálu, a tak můžeme poskytovat pacientům nepřetržitý servis celý týden. Nemocnice je vlastně takové moje dítě. Každá úspěšná léčba a operace dodává sil k další práci. To vidím i u našich studentů a lékařů, kteří k nám jezdí na stáže. Úspěchy nabíjejí. Já pracuji zdarma, bez nároku na honorář a diety. Pokud bych si je účtoval, šly by z peněz projektu a o to méně bych měl na rozvoj a vybavení. Někteří lékaři k nám přijíždějí z České republiky v rámci své dovolené. Za svoje peníze si koupí letenku a u nás pracují zcela zdarma. Obdivuji je, řada z nich se každoročně vrací a už několik let neměli pořádnou dovolenou.
Středisko vzniká díky spolupráci více subjektů. Kdo jej financuje?
Adra vyhlašuje veřejné sbírky. Přijímáme dary od soukromých dárců a sponzorů. Adra platí provozní výdaje, jako je například oprava terénní sanitky, pojištění, nákup léků. Párkrát se mi stalo, že nebylo dost peněz na tyto účty, a tak jsem vše hradil ze svého. Neustále kontaktujeme firmy prodávající nebo vyrábějící zdravotnický materiál s žádostí o spolupráci. Když máme štěstí u jedné firmy z padesáti, je to úspěch.
Jaká je budoucnost střediska?
Když po třech měsících odjíždím domů, tak středisko funguje dál. Jednou bude převedeno na místní komunitu. Při naší práci postupně zaučujeme místní personál. Ukazujeme jim, jak mají zacházet s novými přístroji a nástroji, které sem dovážíme. Pak budeme možná zase začínat v nějaké zapadlé oblasti v jiné zemi. A budeme se těšit z toho, že zachraňujeme životy, které by jinak nebyly.
