Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Padni komu padni. Tak píše příběhy roku 1945 Jiří Padevět

  7:20aktualizováno  12:37
Jaro před 70 lety patří k nejdramatičtějším v celé historii českého národa. Druhá světová válka končila na evropském kontinentě právě v jeho středu a neobešla se bez ztráty mnoha životů. Platí to i o území Pardubického kraje.

Jiří Padevět vydal knihu o násilí na civilním obyvatelstvu v dubnu a na začátku května 1945. A zabývá se i jeho pokračováním v dalších měsících. | foto: archiv Jiřího Padevěta

Počátek května 1945 nebyl jen obdobím slávy, ale i truchlení. Připomíná to i nová kniha Jiřího Padevěta s názvem Krvavé finále a podtitulem Jaro 1945 v českých zemích.

Fotogalerie

„Poslední fáze války byla strašně brutální a strašně absurdní. Původně jsem si říkal, že to nebude příliš obsáhlá knížka, ale to jsem netušil, jak bude práce postupně bobtnat. Hlavním impulsem pro ni byla připomínka obětí, nechci, aby se na ně zapomínalo,“ řekl při besedě v Městské knihovně v Ústí nad Orlicí Jiří Padevět.

Ředitel nakladatelství Academia je mimo jiné autorem již dříve vydané knihy Průvodce protektorátní Prahou, za kterou získal loni ocenění Kniha roku Magnesia Litera.

Ve své knize Krvavé finále zmiňujete 318 míst spojených s násilnostmi. Podle jakého hlediska jste postupoval?
Je to vlastně místopis, lokality jsou seřazeny podle současných krajů a popisované děje se týkají období od začátku března do 12. května roku 1945. Nezachycují vyloženě bojová střetnutí, vězení a popraviště. Kniha přibližuje místa, kde došlo k zabití civilních osob, zajatců nebo parlamentářů německou mocí - byť to velmi často nebyli Němci, ale i Maďaři, Lotyši, Rusové, Ukrajinci. Stejně tak mezi oběťmi nebyli jenom Češi, Moravané a Slezané, ale Židé z celé Evropy, Řekové, Italové, Poláci, Rusové, Ukrajinci a další.

V čem je tedy největší rozdíl proti tématu vaší předcházející knihy o protektorátní Praze?
Tam předcházel smrti i boj a hrdinství, tady jsou to smrti ve většině případů absurdní, zcela zbytečné. A nemyslím to kvůli tomu, že to bylo na konci války. To víme my, ale tehdy ještě část německých vojáků věřila v Hitlerovy zázračné zbraně, část z nich byli fanatici, část jen chtěla domů, ale nevěděli, jak dlouho ještě budou bojovat a kdy válka skončí. Kniha prokazuje i to, že někteří němečtí vojáci nerespektovali kapitulaci a vraždili dál. Jsou případy, kdy i německé představitele obcí - národnostní hledisko v tom nehrálo roli. Kniha není o českoněmeckém potýkání, ale o tom, co je schopen lidský druh udělat s jedinci stejného druhu.

Kolik ztrát na životech kniha popisuje?
Je to několik tisíc lidí, ani to přesně spočítat nejde. V každém případě je to víc obětí než za heydrichiády, je to tedy největší počet obětí za dobu celého protektorátu. Tedy představa, že v květnu 1945 dorazily tanky s rudou a bílou hvězdou a byl klid a mír, je zcestná. Nejvíce se zabíjelo právě v dubnu a květnu 1945.

Jak byste okolnosti těchto ztrát charakterizoval?
Tematicky se dají rozdělit na čtyři okruhy. Nejzazší jsou protipartyzánské operace na Moravě, kdy německé bezpečnostní složky čistily bezprostřední týl fronty. Vytipovaly si takzvanou partyzánskou vesnici a tu bez milosti vypálily, ať už partyzánům pomáhala, či nepomáhala. To je případ Javoříčka, Prlova, Zákřova, Vařákových Pasek a dalších vesnic. Pak jsou to příběhy spojené s potlačením českého povstání, kdy se povstalci vzdali nebo byli zajati a následně popraveni. Anebo předtím ještě mučení, což je případ Holic na Pardubicku. Ty jsou výjimečné i tím, že se povstalcům dokonce podařilo sestřelit jedno z útočících letadel. Třetí druh událostí jsou v podstatě náhodné incidenty s německými kolonami, kdy se někdo špatně podívá nebo sáhne příliš prudce pro kapesník či někdo postaví záseky přes silnici a vojáci jsou nervózní.

V Pardubickém kraji jste popsal devět smutných událostí, do zmíněné kategorie by spadaly například ty v Čachnově či Cerekvici nad Loučnou?
Ano, v Čachnově Němci po partyzánském útoku na železnici začali střílet nazdařbůh do lesa a náhodným výstřelem zabili muže v jeho domě v sousední Pusté Kamenici. Anebo v této obci zastřelili dva muže jen proto, že měli zablácené boty. V Cerekvici vojáci oběsili jednoho muže za to, že měl kolem krku rudý šátek, další přišel o život proto, že se vyběhl ze dvora podívat na silnici se sekerou v ruce, protože zrovna štípal dřevo.

Ještě jste nezmínil poslední příčinu...
To jsou transporty a pochody smrti, které zasáhly největší počet míst a způsobily nejvíc obětí. Týká se to především jihozápadních a severních Čech. Většinou se odehrávají v areálu Sudet a smrti jsou naprosto nejabsurdnější, protože účelem pochodu smrti nebylo vězně někam přepravit, ale „upochodovat“, zabít. Neměly ani řádný cíl, ani směr, snad kromě Terezína. Zkusil jsem ujít kousek jedné z tras pochodu smrti, který mířil z Johanngeorgenstadtu přes Karlovy Vary do Terezína. Z 1 300 vězňů jich tam dorazilo jen 30. Všichni ostatní byli pochováni cestou, velmi často nevíme kde, neznáme ani jména.

Z vašeho díla vyplývá, že válka není přesný pojem pro vše, co se dělo. Byla to spíše genocida?
Často ano. Protože pokud někdo padne v boji, mohl si vybrat, zda do boje půjde, nebo nepůjde. Ale v tomto krvavém finále lidé většinou nedostali šanci si vybrat.

Jakou další zkušenost jste při sběru materiálu získal?
Tyto příběhy se v konkrétních místech tradují v několika verzích. Lidská paměť je úžasné medium, ale poměrně nespolehlivé. Pokud se sejde víc pamětníků jedné události, tak ji každý vypráví trochu jinak a někdo vypráví dvě až tři verze.

Čím se zabýváte nyní?
Po Krvavém finále bude následovat Krvavé léto, což budou události od 10. května do konce srpna 1945, popisuji je ve stylu „padni komu padni“. Jsou to hlavně příběhy spojené především s divokým odsunem Němců, ale i vraždy ze strany vojáků Rudé armády. Tato kniha bude daleko nepříjemnější, protože pachateli jsme především my. Ti samí lidé, kteří mě budou za Krvavé finále velebit, mě budou za Krvavé léto zřejmě nenávidět.

Češi nemají rádi pohled do zrcadla?
Je potřeba se do něj podívat. Já ale nebudu říkat, že jsou Češi zlí, já budu říkat, že ten a ten člověk spáchal to a to. A zločiny to byly. Doba to byla šílená, těžko se hodnotí z pohledu dneška. Pro to, co se ke konci války a po ní dělo, používám termín „ztráta státního monopolu na násilí“, tím má totiž disponovat jen stát a jeho složky určené k tomu podle příslušných zákonů. Tehdy však bylo předávání moci spojeno s anarchií.

Jakým způsobem pátráte?
Můj způsob pátrání je možná poněkud bizarní, ale jdu na hřbitovy, kde se dá určit, kdo kdy umřel a kdy se narodil. Často jsou na hrobech fotky, což je také neocenitelný zdroj informací.

Ale obcí jsou přece tisíce?
Žádná z mých knih si nečiní nárok na úplnost. Od celorepublikových archivů jdu na úroveň okresních archivů a matrik. Velmi dobrý zdroj jsou farní kroniky, které přibližují život reálněji než kroniky obecní. Ty jsou většinou napsané později, dopisované zpětně, události hodnotí optikou pozdější doby.

Pokud by někdo byl ochoten vám pomoci a dát tip na konkrétní poválečný příběh, jak se má zachovat?
Ať se mi ozve na e-mail padevet@academia.cz. Moc rád si vyslechnu jakéhokoli pamětníka i někoho, kdo zná historku zprostředkovaně. Samozřejmě uvedu zdroj, pokud si to bude dotazovaný přát. Když si bude přát, anonymitu zaručím. Ale pokud nenajdu i jiný zdroj informace, pak v poznámce uvedu, že to mám jen z jednoho zdroje.

Máte v tomto oboru nějaký sen?
Až dopíšu Krvavé léto a Průvodce stalinistickou Prahou, pustím se do Krvavého podzimu a v něm do sudetského povstání. Mým snem je pak interaktivní mapa, která by zahrnovala celé území České republiky, kam budu postupně přidávat informace - jednak ty, které už vyšly, jednak ty, co připravuji. A to včetně doplnění hesel, která jsou už v existujících knihách.

Květen 1945 v Pardubickém kraji

Příklady násilností na civilním obyvatelstvu

Brandýs nad Orlicí Revolucionáři ve městě 5. května odnesli z lazaretního vlaku stojícího na nádraží zbraně, munici a další materiál. Revoluční národní výbor vydal rozkaz, aby se všichni muži do 60 let shromáždili na náměstí, pokud možno ozbrojeni. Při dopoledních bojích padli dva Němci. Později dostali revolucionáři příkaz, aby všechny akce zastavili. O půl šesté navečer přijel od Pardubic ozbrojený vlak obsazený jednotkou WaffenSS. Dříve propuštěný německý voják od sanity oznámil Němcům, co se děje ve městě, a upozornil je, že v sokolovně jsou němečtí zajatci. Esesáci při obsazování sokolovny a uvnitř budovy zastřelili 11 osob, z české strany výstřel nepadl. Další 4 lidi esesáci zastřelili na dalších místech ve městě. Sebrali 25 rukojmích a odjeli s nimi do Ústí nad Orlicí, kde měli být zastřeleni. K tomu naštěstí nedošlo - 7. května byli propuštěni. Podrobnější informace o událostech získají návštěvníci komponovaného programu „Když v sokolovně tekla krev“ v úterý 5. května 2015 od 17:15 hodin v brandýské sokolovně.    

Cerekvice nad Loučnou Jednotka Luftwaffe v obrněných vozech přijela 5. května do obce a zadržela náhodně skupinku lidí jako rukojmí. Vojáci oběsili jednoho muže za to, že měl kolem krku rudý šátek, další přišel o život proto, že se vyběhl ze dvora podívat na silnici se sekerou v ruce, protože zrovna štípal dřevo. Jednoho muže zastřelili samopalem proto, že u něj našli československé praporky.

Čachnov, část obce Krouna Partyzáni vyhodili do vzduchu u Čachnova železniční trať. Němci za to zastřelili pět lidí z Čachnova a Pusté Kamenice.

Holice Povstalci za pomoci partyzánů obsadili 5. května město, zajali asi 300 vojáků wehrmachtu. Dalšího dne Němci město dobyli, povstalcům se podařilo sestřelit jedno z útočících letadel. Vojáci vnikli do domů, budovy drancovali a zapalovali. Obyvatele města vyslýchali a mlátili je. Zapálili radnici a zakázali ji hasit. „Vzhledem k tomu, že v radnici byly uloženy obrazy a opona pardubického divadla, ale také dělostřelecká munice, došlo ke značným škodám,“ uvedl Jiří Paděvět. Padlo celkem 58 občanů Holic a partyzánů. Město si tyto události připomene mj. ve středu 6.května od 16:00 hodin v KD představením knihy Hany Faltysové „Holický odboj za druhé světové války“ a besedou s Davidem Pfeiferem o Holicích za druhé světové války.

Němčice 7. května prohledali příslušníci wehrmachtu všechny chalupy, 16 mužů z 20členného seznamu zatkli, zbylí se ukryli. Osm z nich vybrali a vypálili proti nim salvu. Čtyři byli mrtví okamžitě. Pátého dobili pažbou pušky. Tři, kteří přežili, měli ku potěše Němcům zastřelit kolemjdoucí němčický občan, ale ten to odmítl, proto byl zavražděn. Dalšího ze zadržených vojáci nejdřív mučili a potom rozstříleli samopalem.

Trhová Kamenice Tři desítky povstalců v Trhové Kamenici se 8. května postavily koloně wehrmachtu a Waffen-SS čítající přes 100 vozidel. V boji padli čtyři Češi. Poté se obě strany dohodly na klidném průjezdu městysem. Když však někdo na německou kolonu vystřelil a navíc Němci zajatí ve škole upoutali její pozornost, zastřelili Němci nejprve faráře hlídajícího zajatce, později i čtyři rukojmí z Rohozné a čtyři z Trhové Kamenice. 

Ústí nad Orlicí Němečtí vojáci 6. května bezdůvodně zastřelili trojici mladých mužů na nádraží. Další tři lidé byli zabiti o hodinu později, když vojáci vystřelili opět bezdůvodně do osobního vlaku, který právě přijel na nádraží.

Vranová Lhota Tamní památník připomíná tři zavražděné – údajně proto, že na okraji obce byl v noci 7. května zabit partyzány příslušník Wehrmachtu nebo Schutzpolizei. Původně bylo k popravě vybráno 10 mužů. Vojáci zabili jednoho proto, že se pokusil o útěk, dalšího proto, že jeho dva synové v noci utekli z domu, třetí doplatil na udání, že spolupracoval s partyzány.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.