Že ve skupince koz ve výběhu jedno mládě chybí, zjistili pracovníci Východočeského muzea v Pardubicích Jan Dolanský a Vladimír Lemberk v pondělí ráno.
„Zaslechli jsme poté od větrací šachty vedoucí pod zem slabé zamečení. Je to jedna z větracích šachet do protiatomového krytu ve valech zámku,“ vypráví Jan Dolanský.
„Kůzle dokázalo vyskočit do úzkého otvoru v místě, kde před desítkami let jakýsi zvědavec vylomil několik železných tyček větrací mřížky. Bylo to v době, kdy ještě prostor kolem krytu nebyl důkladně oplocen,“ vysvětluje muzejník.
Hasiči zachraňují kozu.
Úzká šachta vede zhruba šest metrů svisle dolů a dále pokračuje vodorovnou chodbou neznámé délky. Přesnou trasu chodby se z dochovaných plánů krytu nepodařilo zatím zjistit.
„Nebylo jasné, jestli není kůzle zraněné a zda se může v chodbě šachty pohybovat. Proto jsme do šachty spustili světlo a zrcadlo. Bohužel jsme kůzle v dlouhé chodbě nezahlédli,“ líčí Jan Dolanský. Proto muzejníci zavolali hasiče.
„Celou tu dobu kůzle v šachtě vytrvale mlčelo. Jen jednou zaslechl jeden z hasičů slabé zamečení odněkud z hloubi šachty,“ popisuje Jan Dolanský.
Hasiči namířili do boční chodby šachty termokameru. Ta kůzle zaznamenala. Šachta je úzká tak, že do ní sotva kdo dokáže vejít. Ale nakonec se do ní jeden z hasičů s potřebnou výstrojí spustil, ač se moc daleko nedostal.
„Mohl však jenom odstranit ze dna šachty železnou tyč a několik větví. Hasiči proto přivolali kolegu, který byl štíhlejší a trénovanější,“ dodává Jan Dolanský.
Hasiči se do úzké chodby nedostali
Hasič dokázal prolézt pod zemí až do vodorovné chodby a tam postupoval několik metrů. Nakonec ale vzhledem k úzkým prostorám a nedostatku vzduchu musel další pátrání přerušit a vylézt zpátky na povrch.
Protiatomový kryt v pardubickém zámkuZačal se stavět v roce 1953 a jeho výstavba podléhala utajení. K zajištění utajení byli dokonce vystěhováni obyvatelé budovy čp. 4 pardubického zámku. Stavba neměla sloužit k ochraně řadového civilního obyvatelstva, ale byla vybudována jako velitelské stanoviště civilní obrany, tedy štáb, jenž měl řídit činnost ve městě, které se stalo cílem útoku nepřítele nebo které bylo ohroženo radioaktivním spadem. Kapacita krytu byla několik desítek lidí, filtroventilační zařízení bylo určeno v kritickém případě velmi krátkodobě pro cca 120 osob, alespoň to dokládají u něho přiložené tabulky. Filtry nebyly zařízeny k ochraně před chemickými zbraněmi, ale zařízení bylo schopno odfiltrovat radioaktivní prach. Mělo nejen elektrický, ale také ruční pohon. Kryt by nepochybně nedokázal odolat přímému zásahu těžkou leteckou pumou, ale s tím se zřejmě nepočítalo. Stavba byla vybavena komunikačními prostředky - telefonem, dálnopisem, tedy vrcholem toho, co doba k těmto účelům měla. Vysílačky tam zřejmě nebyly. Ostatně jaderný výbuch by nepřežily. Byla tam také řada maličkých pracoven pro příslušníky štábu a pomocný personál. Pro dočasné obyvatele krytu v něm byla strohá sociální zařízení, sprchy, vojenská lůžka-kavalce. Voda se získávala z vlastní studny, objekt byl napojen na vnější zdroj elektřiny a má i svůj generátor. Vytápění tam, s výjimkou telefonní ústředny, nebylo. Teplota se v průběhu roku pohybuje mezi 10-15 stupni a je velmi stabilní. Kryt byl včetně zabudovaných technologií průběžně udržován v provozuschopném stavu, zařízení, která dožila, byla v průběhu let nahrazována novými, ale známky nějaké zásadní modernizace vybavení nebyly nalezeny. V 90. letech 20. století začalo část krytu, jenž byl tehdy v majetku okresního úřadu, užívat Východočeské muzeum, které kryt jako celek užívá dodnes. Jsou v něm především archeologické depozitáře vykopaného a často ještě konzervátory nezpracovaného archeologického materiálu. Instalované technologie jsou v provozuschopném stavu. Kryt je otevřen od 28. dubna 2012 každou sobotu v 10 a v 15 hodin. Z důvodu omezené kapacity je třeba vstupenku včas telefonicky rezervovat na čísle 466 799 271. V krytu je celoročně teplota po 15°C, je třeba vzít s sebou přiměřené oblečení. |
„Nezbývalo než čekat, jestli se kůzle vrátí zpět do vstupní šachty. Nechali jsme svítit světlo, aby si kůzle po dlouhém pobytu v temnotě mohlo pomalu zvyknout a přijít zpátky,“ vysvětluje Jan Dolanský.
Kůzle se poprvé objevilo pod vstupním otvorem na dně šachty až v úterý večer. „Vypadalo v pořádku, jen bylo vystrašené a při každém šramotu se rychle schovalo zpět do boční chodby. Bylo ale hladové a při chuti, postupně žralo větvičky s listím a jablka, která jsme mu do šachty hodili,“ líčí muzejník.
Zbývalo jen vymyslet způsob, jak kůzle na dně šachty chytit a vytáhnout ven. „Po dvou neúspěšných pokusech chytit ho do sítě rozprostřené na dně šachty jsme nalíčili oko ze silného provazu. Zavěsili jsme ho tak, že rámovalo vstup do boční chodby,“ popisuje Jan Dolanský.
Jako návnada posloužila větev s listím. Tu muzejníci spustili do šachty a kousek po kousku ji zvedali, až kůzle překročilo předníma nohama spodní okraj oka. Kalendář a hodiny ukazovaly v tu chvíli středu 9. září, 10:30 dopoledne. Pracovníci muzea rychle za provaz zatáhli a lano pevně objalo kůzle. Po několika vteřinách je muzejníci vytáhli.
„Kůzle silným mečením hned přivolalo ostatní kozy včetně své matky. Zjistili jsme se hned, že nemá nikde na těle viditelné zranění a potom jsme ho pustili zase k ostatním kozám. Okamžitě se k nim přidalo, začalo vesele skákat a honit se svým sourozencem, jako by předtím ani nic nestalo,“ říká Jan Dolanský a dodává, že muzeum děkuje za pomoc pardubickému hasičskému záchrannému sboru.
Kozy chovají muzejníci na zámku ve spolupráci s Josefem Cachem ze Stanice ochrany přírody Pasíčka už více než 10 let. Za tu dobu zatím ve výběhu na valech zámku dosud žádná koza neuhynula nebo se nezranila.
„Jsme velice rádi, že to tak zůstalo i po této dramatické příhodě,“ říká Jan Dolanský.
