Vedoucím skupiny pěti řidičů a prvním, který se se svým volvem ve čtvrtek ráno vydal z jablonského náměstí na dlouhou pouť s humanitární pomocí na Ukrajinu, je sedmatřicetiletý Michal Bouška.
„Měl bych mít nyní před sebou do konečného cíle ve Slavjansku přesně 2 050 kilometrů,“ řekl Michal Bouška.
Zkoušel jste oprašovat svoji ruštinu?
Ve škole jsem ji neměl moc dlouho, ale můj otec hodně s Ukrajinou spolupracuje - pořádal dvacet let tábory pro děti z černobylské oblasti. Jezdili jsme tam hodně, takže mám k této zemi vztah. Pro mě je Ukrajina srdeční záležitost. V době zaměstnání v Isolitu-Bravo tam jedu poprvé, ale předtím jsem tam jezdil.
Jak jste se na cestu připravoval?
Příprava byla docela náročná, počínaje kontrolou technického stavu, humanitárním polepením kamionů, zimním vybavením a tak dále.
Kam jezdíte obvykle?
Nejvíc do Belgie a Holandska, za sebou máme třeba Španělsko, takže zase tak výjimečná dálka to pro nás není. Jindy ale vozíme výrobky firmy, pro niž pracujeme.
V čem je tato výprava obzvlášť jiná?
Má pro mě mnohem emotivnější charakter, protože jedeme pomoci lidem, kteří to potřebují v tuto chvíli nejvíce.
V příštím týdnu přijede také na Orlickoústecko prezident Miloš Zeman, který není na Ukrajině příliš oblíben. Co byste mu řekl, kdybyste měl šanci s ním mluvit?
Řekl bych mu jen to, aby přehodnotil svůj postoj k Ukrajině. Já si naopak myslím, že by Rusové neměli část země ovládat, Ukrajina by měla zůstat samostatná. A že by se mělo tamním lidem pomoci.
Jak na vaši výpravu reagují ukrajinští pracovníci vaší firmy?
Jinak s nimi do styku moc nepřijdu, ale nyní za námi chodí, děkují nám už předem a říkají, že máme tam u nich pozdravovat. Vyvěšení ukrajinské vlajky na střeše naší firmy považují za logickou reakci na to, co se v jejich zemi děje.
Kdy se pravděpodobně vrátíte domů?
Na cestu tam a zpátky máme plus minus dvanáct dnů. Nikdo neví, jaká tam je situace a jak dlouho se bude čekat na hranici.
Vyjíždíte také s obavami, co všechno vás čeká?
Obavy mezi řidiči z případného setkání se střelbou sice panují, ale nejsou tak velké ve srovnání s naším odhodláním dovézt pomoc na určené místo.
Co říká vaší mimořádné cestě manželka?
Nezrazuje mě. Nějaké obavy asi trochu má, ale váží si toho, že jedeme pomáhat lidem, kteří to potřebují.
