Jak se člověk dostane k seřizování hodin na pardubické Zelené bráně? Vlastně úplnou náhodou.
"Mám pro tebe melouch," zatelefonovala v roce 2001 hodináři Jaromíru Skalskému z Pardubic známá z oboru. Vytušil, že se jedná o opravu hodin, a proto se prý rovnou zeptal: "A jsou ty hodiny velké?" "Ty největší. Troufl by sis na ty na Zelené bráně?" opáčila žena.
Pardubický hodinář si vzal týden na rozmyšlenou a nakonec práci vzal. Hodinářské profesi se věnoval již pětadvacet let a hodinový stroj na nejznámější dominantě města byl pro něj velká výzva.
"Jsou to ty největší a nejvýše položené hodiny, na kterých jsem zatím pracoval," uvedl Skalský.
Právě výška věže, která má na úplné špičce úctyhodných 59 metrů, působí hodinářovi obtíže. A to nejen kvůli tomu, že musí vystoupat 85 schodů. Větší problémy začínají třeba ve chvíli, kdy se rozbije některé pole z ciferníku. "Oprava je někdy dost nepříjemná. Člověk se musí hodně vyklonit, aby na některé části ciferníku vůbec dosáhl. Ze začátku to pro mě nebyl zrovna dobrý pocit. Ale člověk si časem zvykne," uvedl Jaromír Skalský.
Hodiny ohrožuje hlavně vítr
Hodně práce měl například v lednu 2007, kdy celé východní Čechy zasáhl orkán Kyrill. Prudký vítr páchal velké škody i na Zelené bráně. Neodolalo hned osm polí z velkého ciferníku.
"Hodiny jsou poměrně vysoko, a když je větší vítr, vždycky to odnesou. Panely musejí být z bezpečnostních důvodů jen z plastu. Nesmí tam být sklo, které by dole mohlo někoho zranit. V roce 2007 to bylo extrémní. Jinak po schodech věže ze stejného důvodu stoupám tak dvakrát do roka, a tak mám plexisklo už v zásobě," říká Skalský.
Na Zelenou bránu v poslední době však musel spíše kvůli samotnému chronometru od pražského hodináře Heinze, který se na dominantě Pardubic objevil v roce 1896.
"Strojek nahradil původní hodiny z roku 1716. Od roku 1912 mají hodiny i světelné číselníky. Ve třicátých letech se mechanismus začal kvůli usnadnění natahovat elektricky," popisuje svou chloubu Skalský. Hodiny totiž v první půlce února více stály, než šly. Dokonce se stalo, že po 10. únoru nešly několik dnů, což v centru města u chodců vyvolávalo překvapené pohledy. Přece jen, lidé se naučili podle dobře viditelných hodin řídit.
"Do chodu jsme je chtěli dát co nejdříve, ale nebylo to lehké. Šlo o závadu v elektrotechnice, která byla složitá na opravu. Museli jsme sehnat náhradní díly a to chvíli trvalo. Jinak lidé mi hned volali, co se děje. Jsem rád, že se podle hodin stále řídí, že to nedělám zbytečně," řekl Skalský.
Nejčastějším důvodem zaseknutí je výpadek proudu
Lidem se může zdát, že hodiny stojí poměrně často. Není to jen dojem. Chronometr se zasekne téměř pokaždé, když v centru Pardubic vypadne proud. "Vždy, když vypadne proud aspoň na deset patnáct minut, tak se stroj zastaví. Já pak musím nahoru na věž ťuknout do kyvadla a hodiny opět běží," uvedl Skalský, podle kterého mají Pardubice evropský unikát.
"Celé ústrojí je původní, pouze k němu bylo přidané zmíněné zařízení elektrického nátahu," doplnil.
Jeho vůbec největším problémem je udržet na obřích hodinách přesný čas. Naštěstí má k ruce hodně pomocníků. "Známí mi občas volají: Míro, jdou ti špatně hodiny! To musím honem sednout na kolo a srovnat je. Často jdu na věž i třeba o půlnoci, prostě, kdy se mi to zrovna hodí," popisuje svou práci hodinář, který jinak pracuje v Holicích.
"Když jsem šel do věže poprvé, také bylo kolem půlnoci. Najednou jsem za sebou slyšel kroky. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že to tikají hodiny. Byl to zvláštní pocit, jako by mě vítaly," vzpomíná.
Podle Skalského má na přesnost hodin velký vliv i počasí. "Ideální je stálá teplota. Když je tepleji, tak se hodiny zrychlují, v zimě se naopak zpožďují. Rozdíl může být až o pět minut týdně," vysvětluje Skalský, který musí správný čas na hodinách každý týden dvakrát až třikrát seřídit.
