Jako signatářka Charty 77 byla Jarmila Stibicová od samého počátku v centru dění. V pátek 17. listopadu demonstrovala v Praze, v pondělí ráno už spěchala do Východočeského divadla, kde se sešla malá skupina pardubických disidentů s lidmi ze souboru.
„V první fázi to byli spíše technici než herci. Ti se připojili až večer, tedy kromě vedení divadla,“ vzpomíná. Na schůzce po vzoru Prahy domluvili první večerní shromáždění na scéně. Na něj ale Stibicová nedošla. Přestože tam s manželem, také chartistou, vyrazili.
„Policajti vše věděli, za podchodem, kterému se říká Myší díra, na nás čekali. Bránili jsme se tehdy, křičela jsem, ale lidi se ještě báli a nikdo nám nepomohl,“ říká žena, která nedávno převzala za své odvážné postoje za komunismu Cenu příběhů bezpráví od organizace Člověk v tísni a medaili Václava Bendy od Ústavu pro studium totalitních režimů.
Stibicová tak byla jedním z posledních lidí zatčených v tehdejším Československu z politických důvodů. Přiznává však, že estébákům jejich práci ulehčila. Po dění na Národní třídě už vzdala veškerou konspiraci. „Před 17. listopadem jsem důležité hovory vedla jedině z telefonních budek. Teď už na to nebyl čas, tak jsem volala z domova.“
Disidentka tehdy z bytové linky diktovala prohlášení pro zahraniční sdělovací prostředky. Stejné nesla i večer do divadla.
Tajní, Veřejná bezpečnost a celý bezpečnostní aparát ale od represe brzy ustoupili. Roli sehrál podle Stibicové i fakt, že vzetí do vazby, byť na pokyn StB, si musela vzít na zodpovědnost Veřejná bezpečnost.
„Jenže na pardubické služebně už v úterý ráno věděli, že prokurátor si nedovolí schválit další politické návrhy. Tak mě dotyčný příslušník musel pustit.“
Na svoji poslední noc na policii má bývalá disidentka kupodivu příjemné vzpomínky. Zejména ve srovnání s předchozími pobyty, kterých zažila řadu. V cele předběžného zadržení strávila někdy i čtyři dny, na čtyřicet osm hodin byla zadržena těsně před listopadem - 28. října.
„Ale v to pondělí 20. listopadu už na služebně vládla úplně jiná atmosféra. Nechali mi hodinky, dali pití, manžel mi mohl donést knížku a pyžamo, dokonce mi dovolili zatelefonovat matce, že jsem v pořádku,“ vzpomíná.
Velkou část noci probděla, ale ne proto, že by nemohla spát, nebo nějak strádala. Prodiskutovala ji s jedním z policistů. „Poručík Vojtěch si už tenkrát dělal legraci z Jakeše a mluvil otevřeně protirežimně. Vůbec to na mě působilo, jako by se příslušníci svým chováním vlastně omlouvali,“ říká.
Vrchol absurdní scénky, jak vystřižený z Havlových divadelních her, ale měl teprve přijít. Policisté totiž během noci přivedli cizince, které zadrželi kvůli jakýmsi nelegálním kšeftům. Nebyli se s nimi ale schopni domluvit.
„Tak jsem se ujala překládání. Dost si pochvalovali, že mě tam mají,“ usmívá se vystudovaná filoložka a učitelka angličtiny.
Po propuštění se šla na chvíli domů dospat a pak rychle do divadla. Na prvním shromáždění na tehdejším náměstí Osvobození se v úterý 21. listopadu večer sešlo několik tisíc lidí. Byla zase v centru dění. „Od té chvíle, kdy jsem viděla ty davy i v Pardubicích a udělali jsme prsty to známé véčko, jsem začala věřit, že vyhrajeme.“
