Jeho domovem je kus polystyrenu, spacák a oblouk pod mostem na pardubické Cihelně. Letošní Vánoce stráví Miroslav Švanda na ulici, stejně jako ty předchozí.
„Nejde nám o dárky nebo jídlo. Ani stromeček nepotřebujeme, stejně bychom ho za chvíli spálili. Naše Vánoce budou vypadat stejně jako loni. S kamarády si sedneme k ohni a budeme pít. Pro nás je to jen věc alkoholu,“ přiznává Švanda.
Kde ho seženou nebo za co ho koupí, zatím nevědí. Vždycky si však prý poradili, a tak to ani letos nebude jinak. „Pro nás je to vlastně den jako každý jiný. My máme v podstatě svátek pořád. Ale musí být alkohol. Když je, máme se dobře, když ne, jsou hádky,“ dodává.
„Normální“ Vánoce mu prý nechybí. Stejně jako normální život. „Vždyť je to hrozný stereotyp, pořád dokola to samé. Nechci se vytahovat, ale já bych neměnil, jsem spokojený,“ říká Švanda.
Ještě před dvaceti lety chodil každý den do práce. Bydlel v Úhřeticích a do zaměstnání dojížděl do Doubravic. Vstával v půl páté ráno a domů se vracel kolem páté. Najedl se, popovídal si s manželkou a šel spát.
„No, co z toho života lidi mají? Furt dokola. Monotónní život. Nic se nedělo. Jen o víkendu měl člověk volno, když zrovna neměl službu. Tady mám víkend celý život a je to dobré,“ konstatuje Miroslav Švanda.
Podobně vidí i Vánoce: večeře, pohádky, dárky a spát. „Občas na to vzpomínám, ale líto mi to není,“ krčí Švanda rameny.
Když má říci svou nejmilejší vánoční vzpomínku, trochu se zarazí. „No, jednu mám. Je tu už spoustu let,“ říká záhy. „To jsem byl potřetí ženatý. Moje paní byla diabetička, takže s naší dcerou nemohla skoro nikam, na kolo, na sluníčko, na koupaliště. Moc aktivit jsme prostě nezvládali,“ vypráví.
Na Štědrý den však tehdy dostal od kamaráda volné lístky do bazénu v České Třebové. „Já jsem jet původně nechtěl, ale dcera mě přesvědčila. Strávili jsme tam nakonec skoro celý den, domů jsme přijeli až v sedm. A moje dcera, Terezka, tenkrát byla šťastná.“
Miroslav Švanda se na ulici dostal před dvaceti lety. Všechno podle něj začalo nevinně. „S první ženou jsem bydlel v Úhřeticích. Rozvedli jsme se, já se podruhé oženil, ale musel jsem platit alimenty na mou první dceru. Dělalo to osm set korun měsíčně. K tomu ještě šest set korun na bývalou ženu, která byla samoživitelka. Měsíčně mi strhávali čtrnáct set korun přímo z výplaty. Trvalo to asi dva roky,“ vzpomíná.
„Jednou za mnou ale přišla paní ze mzdové účtárny a povídá mi, že když platím tyhle věci, mám nárok na úlevu na daních. K tomu jsem ale potřeboval podpis bývalé ženy. Tak jsem jel do Úhřetic. Otevřela mi tchýně a povídá, že moje bývalá paní je v práci. Přišel jsem na to, že pracuje, a to uvedla, že nemá žádný příjem,“ říká Švanda.
Po exmanželce tak chtěl, aby mu peníze, které jí vyplácel, vrátila. Jenže k tomu nedošlo, a tak se rozhodl, že zarazí i alimenty. „Prostě až se to vyrovná, budu platit dál. Poradce mi tehdy říkal, ať to nedělám, že mě zavřou, ale mně se tomu nechtělo věřit. A nakonec mě fakt zavřeli, na dvacet měsíců.“
Vzít k policii ho nechtěli. I když darebáky zná
Po návratu z vězení chvíli bydlel u rodičů, byl rozhodnutý, že už se za mříže nikdy nevrátí, ale na druhou stranu se mu nechtělo normálně pracovat.
„Už před tím jsem práci trochu flákal. Začal jsem ne stávkovat, ale vybírat si, jak bych to řekl, velká volna. Po revoluci byl systém volnější, všechna ta demokracie, tak to šlo. No a po návratu z basy se to se mnou vezlo. U rodičů jsem zůstat nemohl. Pak jsem se potřetí oženil. Ale začal jsem dělat křivárny, vydělával jsem na podvodech a na to jsem dojel,“ svěřuje se.
Zavřeli ho na tři a půl roku. A potom seděl ještě jednou, dalších osmnáct měsíců. „Domovem se mi stalo pardubické nádraží, termoska, kasárna na Hůrkách, strážní domek, výměník. Prostě dnes spávám tam, kde je místo. I když pod mostem na Cihelně už jsem s kamarády tři čtvrtě roku,“ říká.
Po nějaké práci se prý v průběhu let i poohlížel, ale nezadařilo se. Před pár lety to ještě jednou zkusil. Jak sám říká, z recese. Pak už to vzdal.
„Jednou jsme šli s kamarádem na nábor městské policie. Dostal se nám do ruky letáček, tak jsme to šli zkusit. Tehdy ještě bylo oddělení na nádraží. Strážník se hned ve dveřích zděsil,“ vypráví se smíchem. „Klepal si na čelo a ukazoval nám na letáčku jeden podstatný bod, trestní bezúhonnost. To jsme samozřejmě věděli, že tím neprojdeme, ale zas na jednu stranu, my známe terén i darebáky, co se pohybují po městě,“ směje se dál Švanda.
Dneska už práci ani nehledá. Den tráví v zimních měsících v Nízkoprahovém denním centru, které v Pardubicích provozuje SKP-Centrum. Noci pod mostem a peníze na něco k jídlu a hlavně na pití vždy nějak obstará. „Žebráme. A když nejsou peníze, něco si ukradneme,“ dodal Miroslav Švanda.
