Dirigent, který žije již patnáct let v Praze, říká, že sbírání per s hudbou souvisí. „Texty už dávno píšeme třeba na psacím stroji, ale noty se ještě donedávna mohly psát jenom perem, než přišly první programy na počítači,“ říká Chaudhuri.
Je vaše sbírka skutečně největší v zemi?
Je to pravda, na výstavě mám asi čtyři sta exponátů, ale celá moje sbírka je několikrát větší. Přesný počet exponátů však neznám. Zaměřuji se na plnící a máčecí pera od osmnáctého století. Také mám perořízky nebo cestovní sady.
Jak jste se k takovému koníčku dostal?
Jako dítě jsem vždycky hrozně chtěl psát plnícím perem, psaní mě fascinovalo. A pak jsem objevil specifická pera na psaní not, o kterých jsem dlouho neměl tušení. Následně jsem začal pera sbírat. U nás ale každý žáček spíše čeká, až může zahodit plnící pero a vezme propisku, alespoň co já si pamatuju. V Indii byl důraz na rukopis a já jsem viděl, že s perem mám lepší rukopis. Ale psát mohl každý, s čím chtěl.
Jakých typů per si ve sbírce ceníte nejvíce?
Dříve se třeba nedal koupit jen tak linkovaný papír na notový zápis. Takže měli pero s pěti hroty a jedním tahem si mohli napsat notovou osnovu. Takové věci se těžko shánějí, jsou to vzácné kousky, ale pár takových ve sbírce mám.
Používal jste je?
Moc ne, dnes se dá už snadno sehnat notový papír a já se hlavně u takových vzácných per bojím je namáčet do inkoustu. Ale mám třeba jedny z nejstarších plnících per. To bylo patentované kolem roku 1880, navíc tehdy nebyl dnešní inkoust, vypadalo to spíše jako dnešní tuš a až s patentem plnícího pera se musel vyvinout nový typ inkoustu.
Odkud obvykle pocházejí nové kousky do sbírky?
Z cest. Kdekoliv jsem na cestách, tak jakmile skončí zkouška, já začnu shánět pera. Navštěvuji obchody se starožitnostmi a podobné obchůdky a ptám se po perech. Mám třeba pera z New Yorku nebo dalších amerických měst.
Začal jste sbírat až v Čechách?
V Indii jsem na to neměl prostředky, tato sbírka pochází z posledních pár let. Ale míval jsem pera značek jako Parker nebo Schaffer, když jsem neustále žadonil po rodičích, aby mi alespoň takové pero koupili a pak jsem s ním třeba pět let psal. To ovšem nebyly žádné sběratelské kousky.
A co pera české výroby, patří také do takové sbírky?
Je neuvěřitelné, jak jsou kvalitní pera vyrobená v Čechách. Byla tady neobyčejně vysoká výroba i kvalita. Třeba firma Hardtmuth, od ní mám skutečné nádherné kousky. Tehdy, třeba v předválečné době, to však mnohdy lidé ani netušili, jací jsou u nás kvalitní výrobci. V Čechách se totiž takřka nepoužívala, výrobci všechno dělali na speciální zakázky pro export. Není třeba bez zajímavosti, že nejstarší česká firma Ibros byla v Pardubicích. Nikdo ji však neznal, celá výroba šla do Německa.
Jak moc jsou taková pera vzácná?
Vzácná jsou pro mě třeba pera se zlatým hrotem s obrovskou velikostí vyrobená v Americe. Mám velké namáčecí pero velikosti dvanáct, pokud použiji číslování výrobců, Mont Blanc přitom dělá velikost maximálně devět. Ale tahle velká pera byla skutečně jen pro ředitele, s nimi sekretářky nepsaly.
