Bizarní volba královny plesu, postupně rozkradená tombola, nepovedené vyznamenání bývalého předsedy sboru nebo požár domku nejstaršího člena spolku. Tyto a další situace tvoří děj legendárního filmu Miloše Formana, Jaroslava Papouška a Ivana Passera.
Úspěšný snímek přitom vznikl pouhou náhodou - když autoři navštívili ve Vrchlabí hasičský ples a jeho atmosféra s výše uvedenými situacemi je uchvátila natolik, až vytvořila zápletky filmu Hoří, má panenko!
Filmovou komedii před jedenácti lety zdramatizoval a v Klicperově divadle uvedl Vladimír Morávek. Z jeho textu při přípravě pardubické inscenace vycházel i kmenový režisér Východočeského divadla Petr Novotný.
„Když jsem film poprvé viděl, vnímal jsem jej jako krutou parodii. Měl jsem radost, že si někdo konečně nahlas dělá legraci z režimu, ve kterém žijeme. Ale Vladimír Morávek mi svou dramatizací otevřel oči. Najednou jsem sledoval apolitickou, neuvěřitelně něžnou smutnou komedii,“ řekl Petr Novotný.
Jaké to je - převádět na jeviště tak výborný Formanův film? Potěšení, nebo lehká noční můra?
Vzhledem k tomu, že ten první převod přede mnou udělal režisér Vladimír Morávek a že jsem měl štěstí a jeho krásné představení viděl, je to pro mě už jen radost. Vlastně jdu cestou, která je vyšlapaná. Vladimír z toho krásného filmu udělal skutečné divadlo, začal se vyjadřovat divadelními prostředky, a pro nás je proto převod relativně snadnou úlohou.
Dostal jste se k předloze, která má doslova vymazlené jak jednotlivé situace, tak i charaktery všech postav. Měl jste jako režisér vůbec šanci přidat si do inscenace něco svého?
Já se ani nepokoušel tam cokoli svého doplňovat, prostě ten příběh nějak vidím a pokouším se jej vyprávět se vší pokorou tak, jak umím. Ale mám jednu obrovskou výhodu. Zatímco nová vlna pracovala s neherci, což byla součást jejich tvůrčího stylu, tak my máme herce. Ať už chceme, nebo nechceme - a my tentokrát opravdu chceme - herec prostě vždycky dává do textu jakousi svou přidanou hodnotu, ke které je dlouhodobě trénovaný. Čte v díle jiné významy, než v době natáčení četli neherci, a já se tak trochu radostně vezu na vlně, kde si herci upravují postavy k obrazu svému a svou schopností a hereckým talentem nám kromě základního příběhu vypravují i něco navíc.
Zas na druhou stranu - díky nehercům zněly hlášky tria Forman - Papoušek - Passer naprosto autenticky. Nezmizí trochu to kouzlo přirozenosti, když se jich chopí profesionálové?
Nevím. Samozřejmě jsme velmi pečlivě dodrželi slovosled textu, jak je zaznamenán z filmu, a přistupujeme k tomu tak, jako bychom hráli verše, a pokoušíme se je říct co nejlépe. Jestli to bude přirozené, neumím odhadnout. Ale úžasně se přitom bavíme a doufáme, že se zábava přeleje přes forbínu až do hlediště.
V době vzniku filmu byli hasiči vnímáni jako jistý jinotaj vůči komunistické byrokracii a funkcionářům. Jak je ale vnímat teď?
To je ta nejdůležitější otázka! Když jsem začal pracovat na Morávkově textu, s hrůzou jsem zjistil, že moje vzpomínka na první uvedení filmu byla mylná. Tehdy jsme seděli v hledišti a opravdu jsme četli samé jinotaje, jeden vedle druhého. Nenávist ke komunismu nás vedla k tomu, že jsme z bohatého textu, který má celou řadu ploch a barev, viděli jen úzké spektrum, jež odpovídalo našemu konkrétnímu opovržení. Řvali jsme radostí, že se někdo konečně odvážil nahlas říct, co si o komunistech myslí. Až teď jsem si uvědomil, že jsme film vlastně četli hrozně zúženým viděním.
Co tím myslíte?
Miloš Forman sám řekl, že o politice ten film vůbec nebyl. Že opravdu točili pouze o hasičích z Vrchlabí, kteří je strašně bavili. Líbilo se jim, že jsou to úplně normální obyčejní lidé, kteří v sobě současně mají komičnost a současně lidskost. Všechny ty alegorie o komunistech jsme si do filmu dodali potom jen a jen my diváci. Já sám jsem režisér, který pracoval za normalizace tím způsobem, že do textů šifroval jinotaje. Takže teď jsem s velkou chutí dělal text bez jinotajů, tak jak je napsaný, a doufám, že vše, co je v něm obsažené, bude i na jevišti.
Jak řešíte hudební doprovod?
Máme vynikající kapelu. Říkáme jí Škeřovanka, je tam saxofon, klarinet, klávesy a dvě zpěvačky. V této inscenaci je jeden problém - celá se odehrává na plese, kde stále zní hudba. Proto jsme použili takovou zvláštnost - hrajeme unplugged, jak říkáme my rockeři. Čili bez napětí, takže zpíváme živě a nezesilujeme do reproduktorů, což má výhodu - muzikanti mohou zpívat a hrát a herci současně hovořit. Vybrali jsme i retrorepertoár ze šedesátých let, kapelu i herce tento způsob a styl moc baví.
Petr NovotnýAbsolvent DAMU Praha, obor režie. Jeho první angažmá bylo v roce 1976 v Karlových Varech, kde působil jako režisér a později i jako umělecký šéf. Dále režíroval v Západočeském divadle Plzeň, Městské divadle Kolíně, Divadle na Vinohradech, Městských divadlech pražských či Národním divadle. Je podepsaný pod činohrou - Zkrocení zlé ženy, Markéta Lazarová či Hrdina západu, proslulé jsou jeho muzikály Jesus Christ Superstar, Evita, Pěna dní či Smetanova opera Libuše. Od roku 2008 je ve stálém angažmá Východočeského divadla. |
Před časem jste se obrátili na diváky, aby vám pomohli sehnat do inscenace dobové rekvizity. Jaký byl ohlas?
Vedle jednotlivců se nám dokonce přihlásily i různé hasičské organizace a bezplatně a jakýchkoli omezení nám půjčily spoustu svých nádherných exponátů. Na jevišti se tak třeba objeví skutečné uniformy z té doby, což jsou opravdové rarity. Z některých věcí uděláme ve foyer výstavu. Naše výzva měla nádhernou odezvu nejen v tom, že jsme od hasičů získali skutečně autentické věci, ale máme také radost, že s námi do toho ti chlapi jdou a nemají stejný pocit, jaký někteří hasiči v době uvedení filmu měli.
Pocit, že je film zesměšňuje?
Přesně tak, mysleli si, že je i jejich práci znevažuje. Přitom hasiči, kteří ve filmu hráli, říkali: „Vždyť je to úplně o nás, a kdyby ještě věděli a natočili tohle...“ Kdepak, najednou je jasné, že to vůbec není žádná parodie na hasičskou nebo záchranářskou činnost, ale že je to myslím jeden z nejhezčích textů posledních padesáti let, který o Češích existuje - jací jsou, jak žijí, jak se chovají... V inscenaci není jedna jediná hlavní postava, ale jsou tam hlavní úplně všichni. S velkou chutí vyprávějí drobný příběh člověka, který je na plese, nějakým způsobem žije, má své vztahy a zázemí... Když bude divák pozorný, všechno si tam nádherně přečte.
