Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hlavní je zachovat Čechovův vtip, říká pardubická představitelka Raněvské

  16:11aktualizováno  16:11
Výzva podobná Hamletovi. Tak herci popisují roli hlavní hrdinky Ljubov Raněvské v Čechovově hře Višňový sad. V nové inscenaci Východočeského divadla si ji vyzkoušela zkušená herečka Jindra Janoušková.

Jindra Janoušková jako Raněvská ve Višňovém sadu | foto: Východočeské divadlo v Pardubicích

Višňový sad od Antona Pavloviče Čechova je první premiérou letošní sezony v Pardubicích, ale na místní scéně se neobjevil poprvé. I Janoušková už s ním má zkušenosti, koncem osmdesátých let k Raněvské vzhlížela jako její služka.

"Tenkrát jsem hrála Duňašu, což je úplně jiná postava. Byla jsem zahleděná do této role a žila jsem si svůj příběh. Teď to vnímám jinak, musím se víc ponořit do děje, celý ho pochopit. Někdo si řekne: O čem je Višňový sad? No prostě se tam prodává nějaký sad. Jenže nejde o těch několik stromů, Raněvská řeší mnohem víc - absolutní ztrátu zázemí," říká představitelka hlavní role.

Zahrát Raněvskou není obtížné. Jen je zapotřebí nasadit správný tón, myslet na úsměv a umět se obléct. To prý řekl Čechov své ženě Olze, první představitelce Raněvské. Co vy na to?
Vždycky se říká, že je jen pár možností, jak zahrát roli. Buď nahlas, nebo potichu, rychle, nebo pomalu… Ale vážně, u divadla je to pochopitelně složitější. A konkrétně Raněvská, to je bytost, která se potácí mezi dvěma polohami. Je zahleděná do sebe, sobecká, a přitom je o sobě přesvědčená, jak je krásná a ušlechtilá. Ale na tu ušlechtilost si jenom hraje.

A na druhou stranu je uvnitř ní zraněná malinká dušička, která si prožila určité hrůzy. První manžel se upil k smrti, utopil se jí syn, pak ji okradla a opustila její největší láska a s takovou tíhou se vrací domů, odkud před lety utekla. Navenek kolem sebe sice hraje velké divadlo, ale uvnitř je hodně zraněná. A vystihnout tyto dvě polohy zas tak jednoduché není.

Já sice její bolesti rozumím, ale trochu mi vadí její pasivita. Vždyť ona neudělá vůbec nic, aby panství zachránila, naopak úplně ho zlikviduje. A peníze, co jí zbyly, nesmyslně vyhazuje oknem.
Protože k nim nemá žádný vztah, vždyť odmalička žila ve velkém bohatství. A děti, které se do rodiny s velkým majetkem narodí, nemohou mít nikdy k penězům takový vztah jako ten, kdo na něm tvrdě pracoval. A tím pádem se pak peníze lehce rozkutálí. Raněvská už není schopná něco udělat. Nemá peníze, a i když sice hledá nějaké východisko, žádné neexistuje.

Ten příběh je otevřený, Raněvská odjede zpátky do Paříže, ale podle mě skončí špatně. Kdyby Čechov napsal druhý díl Višňového sadu, jsem přesvědčená o tom, že Raněvská rozhází poslední peníze, nikdy už nenajde sílu se vrátit do Ruska a nakonec spáchá sebevraždu.

Asi ano. I když si dokážu zdůvodnit její chování, moc sympatií a pochopení pro ni jako divák nemám.
Nikdo vás nenutí, abyste ji chápala. Takový prostě byl obraz společnosti a podobní lidé jsou mezi námi i teď. Lidé, kteří zdědili velký majetek a najednou nevědí, co s tím mají dělat. Nebo lidé, kteří nemají vztah ke svým dětem a dokážou je opustit. To je pro nás, co svoje děti milujeme, hodně nepochopitelné.

Já ani nemusím chodit daleko, jednu takovou příbuznou mám. Po revoluci jí vrátili zámek, pole, lesy. Nabalila si staršího Rusa, který měl příbuzné v Americe, byl pořád nemocný a ona postupně majetek rozprodávala, peníze dávala na jeho léčení, na cestování, a tak pořád dokola, dokud neztratila úplně všechno. A v té chvíli teprve pochopila, že ji ten chlap jen využíval, že to žádná velká láska nebyla. A vrátila se k manželovi. Takže svým způsobem já mám Raněvskou v rodině, i když mnohem hloupější, Raněvská tak hloupá rozhodně nebyla.

V poměrně krátké době se setkáváte s Čechovem podruhé, před dvěma lety jste ztvárnila v Rackovi herečku Arkadinovou. A taky neměla žádný ryzí charakter. Baví vás takové typy?
Baví, moc. Ale připadá mi, že je na zkoušení málo času, vždycky říkáme, že by se dva tři týdny navíc hodily. Jak Racek, tak i Višňový sad jsou těžké hry, musíme se snažit, aby tam byl vtip, uplakané divadlo nikoho nezajímá.

Viděla jsem Višňový sad v nastudování režiséra Vladimíra Morávka, představení bylo výborné, ale na můj vkus trochu ponuré. Přibližte jaký je Višňový sad v Pardubicích?
Vycházíme z toho, že Čechov jej psal jako komedii, takže se snažíme najít veškeré vtipné prvky, které tam jsou. Když jsme hráli Racka, tak tam jsme se dostávali až do karikatury. Ve Višňovém sadu chceme, aby bylo představení bohaté, i citově. Ale hlavně vtipné, vždyť je to mimo jiné i kritika společnosti, ve které žijeme.

Nechci nic odhadovat dopředu, ale když se vrátím k Rackovi, připadalo mi, že divácky toto představení doceněné moc nebylo. Je Čechov podle vás stále aktuální?
Myslím, že Čechov má co říct stále. Vždyť to, co se dělo před sto lety, se opakuje pořád. Já sama mám Čechova moc ráda. Když jeho hry čtete, jsou nádherné, vtipné, ale i s tragickými momenty. Jsou hry, kde je konec nalinkovaný, definitivní, ale Čechovovy příběhy mají otevřený konec, divák si pokračování může domýšlet sám. A to se mi moc líbí.





Hlavní zprávy

Jiří Hovorka s.r.o. - Jiří Hovorka
ŘIDIČ SK. C

Jiří Hovorka s.r.o. - Jiří Hovorka
Pardubický kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.