Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nejpopulárnější herečka váhala mezi divadlem, zpěvem i čínskou medicínou

  8:25aktualizováno  8:25
Nejoblíbenější herečkou Východočeského divadla je podruhé Martina Sikorová. Ocenění získala především za roli Sally Bowles v muzikálu Cabaret.

Herečka Martina Sikorová (vlevo) ve hře Cabaret. | foto: Michal Klíma

Když na základní škole řekla, že chce být zpěvačka, učitelka se jí vysmála. Dnes je Martina Sikorová dvojnásobnou držitelkou ocenění pro nejlepší ženský herecký výkon na Grand Festivalu smíchu a nově také dvojnásobnou vítězkou ankety o nejoblíbenější herečku Východočeského divadla, dostala se i do širší nominace na Thálii. A to především za role v muzikálech.

„Stejně když jsem před čtrnácti dny šla na zkoušku s JH Bandem vyzkoušet pět nových písniček, klepala jsem se. Možná ve mně z paní učitelky ze základky něco zůstalo,“ říká herečka.

Co vám řekli rodiče, když jste se rozhodla, že budete herečka?
Táta do toho nijak nezasahoval, protože se nepodílel na výchově. Máma byla možná člověk, který to vymyslel. Asi moc nevěděla, o čem je opera. Řekla mi, že jsem temperamentní a že by mě opera nebavila. A že bych mohla být herečka. Nejdřív jsem se urazila, že je naivní. Potom se mi to rozleželo v hlavě, zašla jsem za kamarádkou, která chodila do úžasného dramaťáku, a začala jsem o tom přemýšlet.

Litovala jste někdy toho, že jste se rozhodla být herečka?
Ptáte se, jak často toho lituji (smích)? Jasně, že nad tím přemýšlím - vzhledem k tomu, jakou mám povahu. Jsem temperamentní až v prostředí, kde se cítím velice dobře a bezpečně, ale také jsem velice klidný člověk. Někdy to na mě přijde a tuhle otázku si položím.

Jak si pak odpovíte?
Odpovím si, že jsem vděčná za to, jakou práci mám. A rozkoukávám se po tom, co jiného by mě mohlo bavit. Sestra vystudovaná tanečnice se chvíli živila jako recepční a vždy mi říká: ‚Nemůžeš odejít. Jakmile bys to udělala, okamžitě bys zjistila, jak ti to strašně chybí.‘ Zároveň vidím, kolik lidí by tuhle práci chtělo dělat. Za každého z nás je tu minimálně padesát lidí, kteří by tu chtěli být. Pomáhá i to, že když zbyde nějaké volno, můžu dělat věci, které mě baví. Zpívám s JK Bandem i s JH Big Bandem.

Říkala jste, že se při práci musíte cítit dobře a bezpečně. U jedné role vám ale bylo tak psychicky zle, že jste ani nemohla vylézt z postele. Jak se s tím tlakem vyrovnáváte?
Pomáhá mi pevné vedení režiséra. Záleží i na tom, jak to kdo bere. Někdo se vyloženě těší, že bude někde něco předvádět. To je podle mě základní předpoklad pro herce, ale já to tak nemám. Nicméně tahle práce není jenom o tom. Pokud chce někdo jenom exhibovat, stejně na to časem doplatí. Je potřeba i určitá pravdivost.

Mě na tom baví dostávat se k těm pravdám a k tomu, o čem život asi je. Máme úžasnou hlasovou poradkyni Gallu Macků, která mi vždy říká: ‚Běž do toho prsama napřed.‘ Takže kolikrát, když jdu v Cabaretu na úvodní písničku, vzpomenu si na to, jdu prsama napřed a už je to všecko jedno.

Právě v Cabaretu nehrajete prvoplánově kladnou postavu, i když dříve jste hrála především vyloženě kladné, často i naivní role. Za roli v Cabaretu jste získala ocenění pro nejoblíbenější herečku Východočeského divadla. Berete to jako vlastní posun, že už nemusíte hrát jen pozitivní role?
Snad to tak je, že se někam vyvíjím. Je to ale dané i pevným vedením režiséra Novotného. Navíc ta postava je krásná. Někdo řekne, že muzikál je trapný a pokleslý žánr, ale já si to fakt nemyslím. Na konci Cabaretu je dialog, ve kterém Sally řekne Clifovi, že si nechala vzít dítě. To je podle mě činoherní výzva.

Režisér Petr Novotný o vás řekl, že jste nejtalentovanější, když vůbec nepřemýšlíte. Máte to tak i v osobním životě?
Určitě. A stále pracuji na tom, abych tolik nepřemýšlela. Možná že se mi to i někdy podaří...(smích)

Lákalo vás televizní nebo filmové herectví?
Když na mě namíříte kameru nebo foťák, velice ztvrdnu (smích). I kdybych se ráda uvolnila, zatím se mi to nepodařilo. Hrála jsem v televizním seriálu Nemocnice na kraji města a pak ještě jednom filmu, který bych radši nezmiňovala, protože když jsem se viděla, zděsila jsem se, co to tam vlastně dělám. Brala jsem to spíš jako super přivýdělek.

Dostala jste řadu ocenění. Kterého ocenění si vážíte nejvíc?
To není lehká otázka, ale dobře. Nejvíc si vážím ocenění za Netopýra na Grand Festivalu smíchu. A pak hned všeho ostatního. Někdy mi přijde srandovní, že jsme společnost, která si hraje na ocenění. Teď mám cenu a je dobře. Pak cenu nemám a není dobře? Kdysi jsem slyšela příběh o moudrém muži, který vždy o všem, co se mu přihodilo, řekl, že to není ani dobře, ani špatně. Prostě to je. Brala bych to rozumně a v klidu. Samozřejmě za to děkuji, ale zítra jdu zase do práce, potřebuji vyprat, vyžehlit a tak.

Kromě herectví a zpěvu jste uvažovala i o studiu čínské medicíny. Co vás k tomu přivedlo?
Snažila jsem se vyřešit své zdravotní neduhy. Nevím, jestli je to mým osobním postojem ke klasické medicíně, že mi na mé otázky neodpovídala. Brala jsem to tak, že se mi kouknou do krku a řeknou, ať si tohle vezmu na krk. Ale nevidí, že krk souvisí s úplně něčím jiným. Chtěla jsem se v tom vyznat sama, takže jsem přemýšlela o studiu čínské medicíny. Ale zhodnotila jsem, že toho v divadle je tolik, že bych si nezvládla doplnit ani středoškolské znalosti. Jezdím za jedním panem doktorem čínské medicíny do Prahy a říkám mu občas vyléčitel, aby mě už vyléčil. Nechala jsem studium na něm, čerpám z jeho znalostí.

Věnujete se hodně věcem mezi nebem a zemí?
Spíš se hodně věnuji sama sobě. Už slyším, že polovina hereckého souboru by vybuchla smíchy a řekla, ať se konečně začnu starat o něco jiného než sama o sebe. Nevím, jestli na tom není kus pravdy. Ale říkám si, že skrz lásku k sobě se mohu dostat k pochopení jiných lidí. Mou životní filozofií je, že to, co je venku, se zakládá na tom, co je uvnitř.

Pomáhá vám víra v Boha i v herectví?
Věřím tomu, že slovo tvoří, takže teď hodně zvažuji, co k tomu řeknu. Mívám období, že chodívám každou neděli do kostela. Teď tohle období nemám. Hledám Boha v životě a v sobě. Takže i v herectví, snad mi to pomáhá.

Byla jste k víře vedena rodinou, nebo to přišlo až ve chvíli, kdy jste se snažila vyřešit zdravotní problémy?
Můj táta je katolík a maminka říká, že byla vždycky věřící člověk, ale nikdy to nepraktikovala přes konkrétní náboženství. Postojem táty k životu a rodině jsem spíš byla vychována k tomu, že katolictví je špatně. Asi jsem si k hledání Boha, pravdy, souvislostí došla sama a právě přes své osobní problémy.

Jak vaše postoje berou vaši kolegové v divadle?
Tady v divadle jsem dost mimoň. Ale mám pocit, že čím dál víc lidí takto začíná uvažovat. Kolikrát si říkám, pod vlivem okolí, co to zase řeším a že jsem možná hloupá. Ale potom si uvědomím, že v divadle jsou i lidé, kteří vnímají život a svět podobně jako já. Je jich tady čím dál víc. Nepotřebuju myslet na lidi, kteří mě odsuzují, ale na sebe.

Takže se stává, že by vás odsuzovali?
Ne, že by někdo přišel a řekl mi, že jsem kráva. To ne. Ale spousta lidí mi dává dobře míněné rady, třeba ať se na to vykašlu a zapařím. Tímto způsobem jsem se taky chvíli snažila k něčemu dojít, ale prostě jsem k tomu nedocházela. Takže jdu dál svou vlastní cestou.



Témata: Pardubice


Hlavní zprávy

Dacia Sandero 0.9 TCe 2016 · Stepway
Dacia Sandero 0.9 TCe 2016 · Stepway

r.v. 2016, naj. 125 km, benzín, 1. majitel
280 000 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.