Zedník Václav Karas přichází do sněhem pokryté vesnice. Závěj po jeho pravé ruce dosahuje zhruba do tří čtvrtin výšky plaňkového plotu. V ústrety ho běží přivítat jeho sedmiletý syn Vašek. Tak vypadá jedna ze scén legendárního televizního seriálu Cirkus Humberto.
Ves, do níž se zedník Karas v podání Petra Haničince vrací po práci v Hamburku, se dle scénáře nachází na Šumavě a jmenuje se Horní Sněžná. Scéna však vznikala v přírodním muzeu na Veselém Kopci na rozhraní Vysočiny a Pardubického kraje.
„Petr Haničinec patřil k lidem, kteří mi nejvíc utkvěli v paměti. Říkal mi ‚synáčku‘ a objímal mě, když mě viděl. Byl to moc fajn člověk, velmi hodný, nikoho neurážel ani neponižoval,“ vzpomínal po letech na svého seriálového otce Pavel Mang, představitel malého Vaška.
Filmová místa |
S Haničincem se podle svých slov sblížil natolik, že za ním pravidelně jezdil na návštěvy do Prahy a později i do Bratronic, kde herec žil.
Pro Pavla Manga šlo o životní roli, ke které mu s největší pravděpodobností pomohlo jeho sportovní nadání.
„Viděl jsem snad sto padesát adeptů, až konečně v jedné sportovní škole jsme našli devítiletého blonďáčka s modrýma očima – Pavla Manga, který všechno bravurně zvládal, aniž musel mít nějakého dubléra,“ vzpomínal režisér František Filip.
Herci museli k šelmám do klece
Cirkus Humberto byl hned od začátku pro všechny zainteresované velkou výzvou. Ve své době se jednalo o jednoznačně nejdražší televizní seriál, který se kdy v tehdejším Československu natáčel a produkoval. Obrovské nároky kladl i na herce.
„V Cirkusu Humberto vyžadovala role naučit se artistický výkon, což znamenalo i půlroční trénink, dřinu a týrání těla. Teprve pak herec mohl předstoupit před kameru a tam to během třiceti vteřin předvést. Herci museli umět jezdit na koni, vlézt do klece k šelmám nebo si nechat omotat hada kolem krku,“ vyprávěl režisér.
A k tomu všemu se přidávalo náročné cestování. Roubenky na Veselém Kopci byly pouze jednou lokací z mnoha, kde se seriál natáčel. Nejvíce času strávili filmaři v ateliéru v Hostivaři, kde barrandovští řemeslníci vystavěli repliku stálé cirkusové scény z Hamburku. Kromě Prahy se pak natáčelo třeba v Karlových Varech, polském Gdaňsku nebo ve městech bývalé NDR.
Při natáčení v zahraničí tak musely hlavní hvězdy seriálu, které měly své povinnosti i v pražských divadlech, každý den v pět ráno sednout na Ruzyni do letadla, které je dopravilo na určené místo. Tam udělaly svou práci a vracely se domů, aby stihly představení v divadle.
Hlavně pohádky
Veselý Kopec si však zahrál i dalších snímcích. Exteriér skanzenu si režisér Karel Smyczek vybral v roce 1996 a umístil sem část děje pohádkového příběhu o loupežníku Lotrandovi a princezně Zubejdě. Scénář na motivy Velké pohádky loupežnické a pohádky O princezně solimánské od Karla Čapka napsal Zdeněk Svěrák, který je také autorem textů všech písní, jež v pohádce zní.
Na Veselém Kopci našel štáb ideální prostředí pro umístění vesnice, z níž pocházel drvoštěp Drnec v podání Pavla Zedníčka. „Ten patří mezi herce, kteří si za svůj výkon v pohádce zaslouží uznání. Projevil až neobvyklé nasazení, když s pomocí Jiřího Stracha (hrál loupežníka Lotranda – pozn. red.) skutečně pokácel několik stromů,“ pochvaloval si režisér Smyczek.
Zákoutí s roubenkami dále využili do svých pohádek režiséři Zdeněk Zelenka (Nesmrtelná teta), Jiří Strach (Tři životy) nebo například Ludvík Ráža (Sedmero krkavců).
Že lze památku z české Vysočiny přeměnit také v prostředí Podkarpatské Rusi, dokazuje film Golet v údolí, který v roce 1995 natočil podle dvou povídek Ivana Olbrachta režisér Zeno Dostál. Odehrává se ve třicátých letech minulého století v židovské osadě Polana na Podkarpatské Rusi.
Golet je mystické slovo, které je synonymem pro zemi vypuzení, místo, kde Židé dlouhodobě žijí mimo Izrael, uprostřed jiného etnika. I tak dodržují pravidla svého náboženství, staré zvyky a rituály. V hlavní roli Bajnyše Zisoviče se představil jihlavský rodák Ondřej Vetchý.
Veselý KopecPrvní expozice byla na Veselém Kopci otevřena v roce 1972. O záchranu tehdy se rozpadajících a značně poničených objektů se postarali převážně dobrovolníci a místní obyvatelé. Prvním zachráněným objektem se stala Králova pila. Následovaly rekonstrukce kovárny, pazderny nebo kolářské dílny. Kromě rozsáhlejších zemědělských usedlostí přibyla na Veselém Kopci také vodní olejna a vodní pila. K nejzdařilejším stavbám tohoto druhu jednoznačně patří polygonální stodola ze Sádku. Tato stodola upoutá už na první pohled svým netradičním tvarem. V roce 1680 stávala v Sádku u Poličky, odkud byla na Veselý Kopec přenesena. Její unikátnost ještě navíc podtrhuje zachovalá střešní krytina - kvalitní sekaný šindel. Na Hlinecku se šindel používal nejčastěji, a to dokonce ještě začátkem dvacátého století. Vyráběly se v blízkém Herálci. Stodolu ještě doplňuje dřevěný žentour taktéž z Herálce. Zdejší expozice přinášejí svědectví o životě a práci drobných rolníků od první poloviny 19. století do poloviny 20. století. Zemědělské usedlosti doplňují nejen drobné vesnické stavby (špýchar, chlívky, haltýř apod.), ale i lidové technické památky na vodní pohon. Nejvýznamnější z nich je vodní obilní mlýn přenesený na základy původního veselokopeckého mlýnu. |