Zedník Václav Karas přichází do sněhem pokryté vesnice. Závěj po jeho pravé ruce dosahuje zhruba do tří čtvrtin výšky plaňkového plotu. V ústrety ho běží přivítat jeho sedmiletý syn Vašek. Tak vypadá jedna ze scén legendárního televizního seriálu Cirkus Humberto.
Ves, do níž se zedník Karas v podání Petra Haničince vrací po práci v Hamburku, se dle scénáře nachází na Šumavě a jmenuje se Horní Sněžná. Scéna však vznikala v přírodním muzeu na Veselém Kopci na rozhraní Vysočiny a Pardubického kraje.
Skanzen na Veselém Kopci
„Petr Haničinec patřil k lidem, kteří mi nejvíc utkvěli v paměti. Říkal mi ‚synáčku‘ a objímal mě, když mě viděl. Byl to moc fajn člověk, velmi hodný, nikoho neurážel ani neponižoval,“ vzpomínal po letech na svého seriálového otce Pavel Mang, představitel malého Vaška.
Filmová místa Letní seriál MF DNES a iDNES.cz vás zavede na několik desítek míst po celé České republice, která si filmaři vybrali jako kulisu pro filmy, televizní seriály nebo hudební klipy. |
S Haničincem se podle svých slov sblížil natolik, že za ním pravidelně jezdil na návštěvy do Prahy a později i do Bratronic, kde herec žil.
Pro Pavla Manga šlo o životní roli, ke které mu s největší pravděpodobností pomohlo jeho sportovní nadání.
„Viděl jsem snad sto padesát adeptů, až konečně v jedné sportovní škole jsme našli devítiletého blonďáčka s modrýma očima – Pavla Manga, který všechno bravurně zvládal, aniž musel mít nějakého dubléra,“ vzpomínal režisér František Filip.
Herci museli k šelmám do klece
Cirkus Humberto byl hned od začátku pro všechny zainteresované velkou výzvou. Ve své době se jednalo o jednoznačně nejdražší televizní seriál, který se kdy v tehdejším Československu natáčel a produkoval. Obrovské nároky kladl i na herce.
„V Cirkusu Humberto vyžadovala role naučit se artistický výkon, což znamenalo i půlroční trénink, dřinu a týrání těla. Teprve pak herec mohl předstoupit před kameru a tam to během třiceti vteřin předvést. Herci museli umět jezdit na koni, vlézt do klece k šelmám nebo si nechat omotat hada kolem krku,“ vyprávěl režisér.
A k tomu všemu se přidávalo náročné cestování. Roubenky na Veselém Kopci byly pouze jednou lokací z mnoha, kde se seriál natáčel. Nejvíce času strávili filmaři v ateliéru v Hostivaři, kde barrandovští řemeslníci vystavěli repliku stálé cirkusové scény z Hamburku. Kromě Prahy se pak natáčelo třeba v Karlových Varech, polském Gdaňsku nebo ve městech bývalé NDR.
Při natáčení v zahraničí tak musely hlavní hvězdy seriálu, které měly své povinnosti i v pražských divadlech, každý den v pět ráno sednout na Ruzyni do letadla, které je dopravilo na určené místo. Tam udělaly svou práci a vracely se domů, aby stihly představení v divadle.
Hlavně pohádky
Veselý Kopec si však zahrál i dalších snímcích. Exteriér skanzenu si režisér Karel Smyczek vybral v roce 1996 a umístil sem část děje pohádkového příběhu o loupežníku Lotrandovi a princezně Zubejdě. Scénář na motivy Velké pohádky loupežnické a pohádky O princezně solimánské od Karla Čapka napsal Zdeněk Svěrák, který je také autorem textů všech písní, jež v pohádce zní.
Na Veselém Kopci našel štáb ideální prostředí pro umístění vesnice, z níž pocházel drvoštěp Drnec v podání Pavla Zedníčka. „Ten patří mezi herce, kteří si za svůj výkon v pohádce zaslouží uznání. Projevil až neobvyklé nasazení, když s pomocí Jiřího Stracha (hrál loupežníka Lotranda – pozn. red.) skutečně pokácel několik stromů,“ pochvaloval si režisér Smyczek.
Zákoutí s roubenkami dále využili do svých pohádek režiséři Zdeněk Zelenka (Nesmrtelná teta), Jiří Strach (Tři životy) nebo například Ludvík Ráža (Sedmero krkavců).
Že lze památku z české Vysočiny přeměnit také v prostředí Podkarpatské Rusi, dokazuje film Golet v údolí, který v roce 1995 natočil podle dvou povídek Ivana Olbrachta režisér Zeno Dostál. Odehrává se ve třicátých letech minulého století v židovské osadě Polana na Podkarpatské Rusi.
Golet je mystické slovo, které je synonymem pro zemi vypuzení, místo, kde Židé dlouhodobě žijí mimo Izrael, uprostřed jiného etnika. I tak dodržují pravidla svého náboženství, staré zvyky a rituály. V hlavní roli Bajnyše Zisoviče se představil jihlavský rodák Ondřej Vetchý.
Veselý KopecPrvní expozice byla na Veselém Kopci otevřena v roce 1972. O záchranu tehdy se rozpadajících a značně poničených objektů se postarali převážně dobrovolníci a místní obyvatelé. Prvním zachráněným objektem se stala Králova pila. Následovaly rekonstrukce kovárny, pazderny nebo kolářské dílny. Kromě rozsáhlejších zemědělských usedlostí přibyla na Veselém Kopci také vodní olejna a vodní pila. K nejzdařilejším stavbám tohoto druhu jednoznačně patří polygonální stodola ze Sádku. Tato stodola upoutá už na první pohled svým netradičním tvarem. V roce 1680 stávala v Sádku u Poličky, odkud byla na Veselý Kopec přenesena. Její unikátnost ještě navíc podtrhuje zachovalá střešní krytina - kvalitní sekaný šindel. Na Hlinecku se šindel používal nejčastěji, a to dokonce ještě začátkem dvacátého století. Vyráběly se v blízkém Herálci. Stodolu ještě doplňuje dřevěný žentour taktéž z Herálce. Zdejší expozice přinášejí svědectví o životě a práci drobných rolníků od první poloviny 19. století do poloviny 20. století. Zemědělské usedlosti doplňují nejen drobné vesnické stavby (špýchar, chlívky, haltýř apod.), ale i lidové technické památky na vodní pohon. Nejvýznamnější z nich je vodní obilní mlýn přenesený na základy původního veselokopeckého mlýnu. |
