Divadelní režisér Mikoláš Tyc.

Divadelní režisér Mikoláš Tyc. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Režisér našel v Bílé nemoci víc než jen hru o nacismu a Hitlerovi

  • 0
Čapkovo drama Bílá nemoc se do Východočeského divadla vrátilo po téměř šedesáti letech. Nastudoval ji hostující režisér Mikoláš Tyc, který se v Pardubicích již představil před třemi lety v rámci cyklu scénických čtení na Malé scéně. Nyní přišel při poslední premiéře této sezony s velkým klasickým textem.

„Pokusili jsme se společně vytvořit svět smyšlený, typizovaný, bez konkrétních odkazů na dobu vzniku díla. Chceme ukázat i další kvality Bílé nemoci - její skvělé, až absurdní dialogy, paradoxní komické situace a vůbec všechny groteskní, lomené i něžné momenty,“ říká Mikoláš Tyc.

Máte poměrně široký režisérský záběr, od komedií přes klasiku po muzikál. Bílá nemoc je vaším prvním setkáním s Čapkem?
Ano, s tímto „českým velikánem“ se potkávám poprvé. My jsme vlastně s dramaturgem Zdeňkem Janálem měli poměrně štědrý a otevřený prostor ve výběru klasičtějšího textu, až jsme nakonec z užšího výběru zvolili Bílou nemoc, protože si myslíme, že si tato hra zaslouží znovu se objevit na jevišti.

Bezpochyby, stačí pohled do statistik - v padesátých letech hrálo Bílou nemoc 13 divadel, v osmdesátých pouze 3, a to naposledy v roce 1986, potom se na českém jevišti objevila až v roce 2011. Čím to je?
Myslím, že Bílá nemoc má štěstí, nebo naopak smůlu, že velmi rezonovala s dobou svého vzniku. V tom období bylo naprosto jasné, jak ji číst a o čem vlastně vypovídá. Tím pádem se historicky jasně zařadila, a nejspíš proto je tak málo uváděná.

Ale podle mě je hra mnohem bohatší a nabízí pohled do jakéhosi modelového světa a na modelový problém a nevztahuje se jen k tomu, aby podávala realistický obraz třicátých let. Naopak, měl by to být spíš obraz společnosti a obraz typu osobností, které se v ní utkávají na zvláštním hřišti.

S dnešní dobou tedy rezonuje jak?
Hlavním tématem hry dnes není varování před nacismem. Stejně důležité je v ní téma normálního člověka a normální společnosti, jak funguje systém a jak se rozpadá. To, jak se společnost staví k problémům, je v Bílé nemoci vidět třeba právě na dějové linii otec - matka - syn - dcera. Tam vidíme, jak problémy vnímá obyčejná rodina, která je glosuje a neví si rady se zprávami z novin.

Neví, jestli válku chtít, nebo ne, jestli je lepší, že bílá nemoc je, nebo není. Díky ní se totiž otec dostane do pozice ředitele účtárny, z čehož má pochopitelně radost, ale vzápětí zjistí, že se nemocí nakazila matka. A v tom je podle mě Čapkova hra aktuální - co je pro společnost ve složitosti světa vlastně normální a správné.

Upravovali jste nějak text?
Minimálně, jen jsme se ho snažili zestručnit, ale a priori jsme se ničeho nezbavovali. A vůbec jsme ho neopravovali jazykově, byť to není úplně hovorová čeština, ale Čapek používá velmi stylový jazyk, který ve hře hraje důležitou úlohu.

Mě na Bílé nemoci vždycky deprimoval její beznadějný konec...
Je to zvláštní, ale já ho nevnímám pesimisticky, protože z nějakého důvodu cítím, že záleží na tom, co vidím jako hlavní problém. Pokud bychom jako hlavní vnímali nemoc a hledání léku, tak je to samozřejmě velmi pesimistický konec. Ale já se dívám z toho hlediska, že typy postav jsou trochu přepjaté komické charaktery.

Vezměte si, na co si potrpí Maršál, na co dvorní rada Sigelius, baron Krüg... každý z nich je nějakým způsobem karikaturou toho, co by měl člověk skutečně být, hra je tak karikaturou společnosti. Takže pro mě je ten konec v řádu věci, beru ho jako sympatický políček od Čapka, nikoli jako fatální tragédii.

Karikatury jsou tím humorným prvkem hry, který jste avizoval na tiskové konferenci?
Trochu ano, protože na základě toho, jak jsou postavy označeny, je jenom krok k tomu si uvědomit, že Čapek vycházel z postav komedie dell ́arte. To samozřejmě neznamená, že by Bílá nemoc byla komedií nebo že bychom hru chtěli nějak popírat. Ale když si někdo dává záležet na pozici zetě velikého Lilienthala a považuje to za největší hodnotu svého života, tak to je komické.

Takové lidi potkávám a setkání s nimi není obohacující, ale trapně komické. A podobných postav je hra plná. Snažili jsme se tyto absurdity podpořit, ale nesnažíme se jít proti textu nebo vytvářet komedii z úplně jiného zdroje.

Jaký je Galén ve vašem pojetí?
Je člověkem asi naivním, ale v tom smyslu, že je schopný se zeptat na věci, na které by se člověk nezeptal, a tím pádem pojmenovat nějaký problém.

Například?
Proč musí být války? Proč musí existovat zbraně, aby se lidé zabíjeli? Když já se jako doktor snažím lidi léčit, jak můžu jít potom na ulici a žít s vědomím, že je válka? Tak se Galén ptá a jsou to vlastně úplně logické problémy a otázky, které ale mohou napadnout jenom toho, kdo se na svět dívá trochu dětskýma očima.

O jeho představiteli, kterým je Milan Němec, jste měl jasno hned?
Ano, už jsem s ním spolupracoval a dělalo se mi s ním moc dobře. Baví mě, jak přistupuje k divadlu - velmi odpovědně, ale střízlivě. Pro mě byl Galénem od začátku.

Jak hodnotíte pardubické divadlo, respektive herecký soubor?
Moc se mi tu líbí. Obsazenost Bílé nemoci je velká, když jsem přišel na první čtenou zkoušku, byla úplně narvaná zkušebna a já byl v šoku, že tam mám najednou tolik lidí. Líbilo se mi, jak byli otevření a přistupovali k Bílé nemoci čistě, nezaujatě a netrvali na jejím zavedeném výkladu. Chtěl jsem si na internetu najít, jestli se dá na Bílou nemoc dívat jinak, ale zjistil jsem, že to není možné.

Všichni tam vědí, jako to má být, že to Karel Čapek napsal tak, že Maršál je Hitler, a tečka hotovo. Mně to přijde jako slepé a úzké vidění hry a pardubičtí herci byli skvělí v tom, že se nebáli posouvat, experimentovat a zkoumat, jaký je Čapek jako dramatik. Toho si moc cením.