Tak nevím, ale připadá mi, jako by si autor článku představoval, že když bude řídit firmu, že nebude muset dohlížet na zaměstnance, zda v pracovní době pracují. Každý vedoucí chce mít, a musí mít přehled o tom, co dělají zaměstnanci v pracovní době na pracovním počítači. Jestli opravdu pracují, nebo si třeba v pracovní době vybírají v e-shopech vánoční dárky nebo tisknou na pracovní tiskárně zajímavé recepty. Např. na státních úřadech nemají zaměstnanci povolen přístup na soukromý email, na webové stránky buď omezeně nebo taky vůbec.

Pokud se týká rozdělování odměn, může mít máslo na hlavě zřizovatel, tj. Krajský úřad. Pokud nestanovil závazná pravidla pro přidělování odměn, je na vedoucím zařízení, jak je rozdělí. A jestliže například nemá prostředky ve mzdovém fondu na proplacení přesčasů, pak je samozřejmě může přidělit z fondů na odměny.

Jsou to ode mne jen spekulace, ale stejně tak patrně od autora. Dost pochybuji, že se obtěžoval do Čermné zajet a dát prostor k vyjádření i odvolanému řediteli. A jestli dostal tip na čtenářsky atraktivní článek od někoho z kontrolního oddělení KÚ – není to na trestní oznámení na příslušné úředníky pro porušení povinné mlčenlivosti?

Celý článek je napsaný dost tendenčně a jednostranně. A jestliže paní Černohousová vzpomíná na padesátá léta, já si musím vzpomenout na ta sedmdesátá a osmdesátá, protože do padesátých už moje paměť nesahá. Od autorů článků jako např. „Ztroskotanci a samozvanci“ nebo „Nová vlna se starým obsahem“ se autor tohoto díla leccos naučil. Zkrátka – Neruda žasne, Čapek se diví a Ota Pavel se v hrobě obrací.

To musela být síla pracovat v takovém kolektivu