Asistentka prevence kriminality Miroslava Gorelčíková, která už rok působí v...

Asistentka prevence kriminality Miroslava Gorelčíková, která už rok působí v Husově ulici v Pardubicích. | foto: Magistrát města Pardubice

Preventistka: Starší Romové z Husovy ulice pracují, z mladých už nikdo

  • 15
Miroslava Gorelčíková pomáhá lidem v pardubické Husově ulici. Dohlíží na pořádek i docházku dětí do školy. V problémové lokalitě působí jako asistentka prevence kriminality už rok. Od té doby ubylo stížností na linku městské policie a zlepšil se úklid.

"Situace zde byla neúnosná. Šlo především o pořádek kolem budov a ve společných prostorách," vzpomíná na své začátky Gorelčíková, která dříve pracovala jako vedoucí pardubických ubytoven.

"Dnes se dá říci, že lidé uklízejí, alespoň ve společných prostorách," říká žena, která je vlastně prodlouženou rukou strážníků i domovníkem v jednom. Stará se nejen o to, aby v sociálně vyloučené lokalitě nedocházelo ke kriminální činnosti, ale i o to, aby dům v majetku města, který obývá na sto dvacet lidí, nebyl ještě více devastován. Dohlíží i na docházku dětí a chování mládeže.

Je tomu rok, co jste do Husovy ulice přišla jako asistentka prevence kriminality. Jaké byly začátky?
Složité. Když jsem se tam poprvé objevila, reagovali někteří lidé tak, že se cítí jako v kriminále. Nelíbilo se jim, že je někdo bude "hlídat". Sepisovali dokonce petici proti mé působnosti. Na druhou stranu byli tam i lidé, kteří mě znali z mého předešlého působení a zastali se mě. Mou přítomnost naopak uvítali, protože očekávali, že v objektu bude větší pořádek a nebude tam tolik problémů.

Takže počáteční nedůvěra tam byla. Máte nějaký speciální výcvik?
Nemám. Nikdo se mě tam nikdy nepokusil napadnout. Takže jestli narážíte na to, zda mám strach, tak skutečně nemám. Naopak. Byla jsem například nedávno jednomu obyvateli kvůli něčemu domlouvat. Byl trochu opilý a začal zvyšovat hlas. Okamžitě se seběhla místní romská mládež a zastala se mě.

Právě s mládeží a s dětmi pracujete hodně. Hlídáte i jejich docházku do školy. Jak jsou na tom?
Musím říct, že s malými dětmi až takový problém s docházkou není. To je časté hlavně u těch kolem patnácti let, kdy končí školní docházku a přecházejí do učňovských škol. Tam potom záškoláctví začíná. Vidím, že děti do školy neodešly, zjišťuji, zda jsou omluvené, nebo prostě jen zůstaly doma, mluvím s nimi i s rodiči. Někdy se to musí řešit i s příslušným odborem.

Naznačila jste, že děti z této sociálně vyloučené lokality chodí především na učňáky. Co střední školy?
Nemohu s vámi úplně souhlasit, že je to sociálně vyloučená lokalita. Nebydlí tam jen nepřizpůsobiví, těch je tam pár. A k otázce. Neznám nikoho, kdo by odtud šel na střední školu. Většinou jdou na učiliště, ale co mám zkušenost, tak nikdo z nich ani to nedochodí.

Jak jsou na tom lidé s prací?
Díky sociálnímu systému, který v této zemi funguje, do práce chodit nemusí. A to je vidět, zájem o práci příliš nemají. Je ale pravda, že pár jedinců z domu někde pracuje. Dělají většinou kopáčské práce nebo něco ve stavebnictví. Často jsou to sezonní práce, takže spíše brigády. Ale je tam spousta lidí, kteří pracovat prostě nechtějí.

Čím to je, že těch několik lidí do práce jde a zbytek ne?
Jsou to starší lidé, kteří ještě zažili dobu, kdy se pracovat muselo, a věděli to i od svých rodičů. Dnešní mládež je jiná. Už jejich rodiče nepracovali, a tak ani oni to chtít nebudou.

Řekněme tedy, že je lokalita problémová, nikoli sociálně vyloučená. Z čeho pramení její problémy?
Obyvatelé jsou především Romové. Mají jinou mentalitu, jiné hodnoty, jiný vztah k majetku. Z toho to tak nějak plyne. Jsou hluční. Pořádek je problém. Nemají až takový vztah ani k vlastnímu majetku. Dennodenně tam nacházím jejich osobní věci poházené po dvoře. Třeba kolečkové brusle, kola. Když vám přijde domů dítě z venku a nepřinese s sebou kolečkové brusle, tak se asi budete divit a budete je shánět. Tam se to ale neřeší. Kolo tam čtrnáct dní může ležet na dvoře jakoby nic…

A to tam zůstane?
Někdy ano, anebo si ho prostě odnese někdo úplně jiný. Nikdo to neřeší, nikomu to doma nechybí. A když ano, přijdou za mnou a pomocí kamer často dohledáme, kam kolo nebo něco jiného zmizelo.

V práci vám tedy pomáhají i kamery. Kde všude tam jsou?
V každém vchodě. Další kamery směřují na okolí, to znamená na zahrady, dvůr a prostor před domem. Je jich tam celkem šestnáct.

A co byty?
Ty se hlídají těžko. Mohu pouze díky kamerám sledovat, když třeba do domu chodí někdo, kdo tam nebydlí. Když se objeví někdo, kdo tam nemá nahlášený pobyt, musím to řešit, chtít po nich, aby ho nahlásili.

Kolik lidí bydlívá v jednom bytě?
V tuhle chvíli je asi nejpočetnější rodina v bytě 1+1 - deset lidí.

A v jakém stavu byty jsou?
Tady se projevuje přístup lidí k majetku, který mě samotnou dost překvapuje. Není to jejich. Když ale dochází k opakovanému ničení majetku, zasílá město lidem výpověď z bytu. Oni pak přestanou platit nájem a odejdou. Ale málokterý byt se znovu obsadí, protože je v takovém stavu, že se tam nedá bydlet. A město nemá peníze na to, aby je stále opravovalo a dávalo do pořádku. Takže volné byty tam jsou. S nájemníky totiž někdy odchází i vodovodní baterie a tak dále.