Návštěvní den ve Východočeském divadle při Dnech evropského dědictví 2016.

Návštěvní den ve Východočeském divadle při Dnech evropského dědictví 2016. | foto: Michal Klíma, MAFRA

Továrna na zábavu, kde nejhůř vidí ředitel. Lidé pronikli do útrob divadla

  • 0
Zvídavost a vztah k minulosti. To jsou vlastnosti, kvůli nimž se lidé o víkendu vypravili do otevřených památek při takzvaných Dnech evropského dědictví. Patřilo mezi ně i pardubické divadlo.

Zhotovení paruky trvá přibližně 40 hodin. Osvětlovač má k dispozici 150 okruhů světel. Ředitelská lóže, ve které usedají hosté jako třeba letos Jiří Bartoška, je z diváckého hlediska vlastně místem nejhorším.

Také tyto informace zazněly na sobotním návštěvním dni Východočeského divadla Pardubice, které představilo nejen svoje zákulisí, ale i jednotlivé divadelní profese.

„My vám ukážeme, co všechno předchází premiéře představení,“ říká jedné ze skupinek návštěvníků herec Ladislav Špiner a vysvětluje, co je ferman, tedy plán obsazení nového kusu, jak zkouší, jak spolupracují s režisérem a že první zkoušky mají přívlastek „ztrapňovací“.

Později přijde „generálkový týden“ se zkouškami v kostýmech a kulisách, ve světlech, se zvukem. „Všechno se to spojí, omáčka se smíchá a my vám dáme při premiéře ochutnat, co jsme nazkoušeli,“ dodal průvodce.

Poté se již hosté posunovali od jedné více či méně tajemné profese ke druhé. První z nich - jak zaznělo „jedna z nejdůležitějších“ - byl inspicient, který by měl před představením a při něm všechno pohlídat. Osvětlovač, který se představil jako Zdeněk, poté prozradil, že pracuje se 150 okruhy světel a že například během představení Richarda III. bylo 190 světelných změn. Také ukázal inteligentní světla ovládaná myší. Zvukař Lukáš zaujal zvukovými efekty, například spustil déšť či splachovadlo.

Rekvizitářka předvedla ohebné nože, meče i šperky

Šéfka rekvizitářů vybrala k ukázce nože, které se při styku s tělem ochotně ohnou, pistole, meče, bankovky, dobové noviny, masky, šperky a další předměty. To nejdůležitější však je, aby byly ve správnou dobu na správném místě.

Od garderobiérky Marie se hosté dozvěděli i to, že herci z pověrčivosti nemají rádi, když se něco zašívá narychlo přímo na nich, protože se říká, že se jim přitom „zašije paměť“. Převlékání během představení pak prý někdy vypadá jako „pit stop“ neboli rychlá zastávka vozů v boxu při formuli 1.

Výroba jedné paruky trvá asi 40 hodin. Nejrozšířenějším způsobem výroby je poutkování. Je třeba veliké trpělivosti. Podle vlásenkářky Ivy herci používají paruky z vlasů pravých i umělých.

„Jsou tady paruky, které jsou starší víc než 40 let. Když se o vlasy staráte jako o svoje a dáte jim, co potřebují, jsou věčné. Pravé vlasy vydrží všechno. Ale umělé jsou na jednu hru. Tedy zhruba na padesát repríz,“ řekla.

Hosté divadla po skupinách poznávali i práci šéfa techniků Josefa, který je povozil na točně s osmimetrovým průměrem. Tu pak spatřili i zespodu mezi kulisami pod jevištními prkny při prohlídce divadla „od půdy po podzemí“.

„Hrát divadlo, to je vlastně velká továrna,“ zaznělo z úst staršího návštěvníka. „Kdybyste viděli, co se během představení děje, tak byste se zbláznili. Je to malé mraveniště, ale každý ví, co má dělat. My se tady neustále míjíme, ale nikdo se nesrazí,“ řekl Ladislav Špiner.

Od továrny jako pracoviště se však přece jen divadlo liší. Herec Petr Borovec přiznal, že pracovat v takových prostorách je pro něj radost. „Divadlo vnímám jako památku, ne pracoviště. Za celou dobu, když ráno vstávám, si nikdy neříkám, že jdu do práce.“

Divadelníci potřebují zvukaře a vlásenkáře

„Je to fajn zatraktivnit naši práci, už jenom proto, že potřebujeme vlásenkáře a zvukaře, někoho může tato práce zaujmout. Navíc je tu zákulisí, které málokdo viděl,“ řekla dramaturgyně Anna Hlaváčková, která návštěvníkům přiblížila dramaturgii souboru, aby byly jeho síly rovnoměrně rozloženy. V této sezoně chystají divadelníci osm premiér, dvě na malé ve dvoře a šest na velké scéně.

Herečka Dagmar Novotná návštěvníky provedla historií divadla v Pardubicích. První dochovaná písemná zmínka o hraní divadla je totiž již z roku 1552.

Základní kámen dnešní scény z doby secese je z roku 1907, divadlo bylo slavnostně otevřeno o dva roky později. K významným datům patří i rok 1942, kdy okupanti popravili sedm členů souboru a jeho činnost byla až do konce války ukončena.

Za slavnou éru divadla jsou pokládána padesátá a šedesátá léta. Herečka rovněž přiblížila období rekonstrukcí, pochlubila se akustikou vylepšenou po instalaci obrovského lustru i zvonem pro slavnostní příležitosti ve foyer. „Hrát v takovém divadle je radost. Navíc všichni tady pracují na sto procent. Jsou tu fajn lidi, a schopní,“ dodala.

Hostům se otevřené dveře divadla i mimo dobu představení zjevně zamlouvaly. „Do divadla chodíme často, ale zázemí jsme neznali. Prohlídka se nám moc líbila, průvodci byli ochotní, velmi příjemní. Je dobré vidět všechno na vlastní oči,“ řekla Hana Brožková z Pardubic.