Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dánové i Bulhaři své Židy bránili. My jsme selhali, říká archivářka

  14:27aktualizováno  14:27
Archivářka Alžběta Langová získala od chrudimských zastupitelů cenu města Osobnost roku. Zasloužila se totiž za pomník, který na židovském hřbitově připomíná osmdesát šest chrudimských Židů deportovaných do koncetráků.

Archivářka a badatelka Alžběta Langová získala titul osobnost města Chrudim. Prosadila stavbu pomníku chrudimským Židům a díky její práci se lidé mohli na výstavě "Zmizelí sousedé" seznámit s novými informacemi o osudech odsunutých židovských rodin. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Archivářce a badatelce Alžbětě Langové se povedlo připomenout nejen pohnutý osud chrudimských Židů za druhé světové války, kterých se z 86 vrátilo domů jen šest. Otevřela i téma, které nevyznívá pro Chrudim moc dobře. Odvlečení Židé totiž vzpomínali na své sousedy s trpkostí.

"Je pravda, že z dochovaných vzpomínek přeživších se nedá říct, že by Chrudimští své židovské sousedy před Němci nějak aktivně chránili. Rodiny měly jistě blízké přátele, kteří se od nich neodvrátili, ale celkově ze vzpomínek vyznívá spíš to, jak byl pro Židy život před transportem stísněnější a stísněnější, jak se uzavírali a jen málokdo se odvážil porušit zákaz styku s nimi, ať už pod rouškou noci," uvádí smutná svědectví archivářka Alžběta Langová.

Fotogalerie

Jedna z přeživších, která vzpomínky napsala po válce, podle Langové přímo uvedla, že byli rádi, že jdou. Říkali si prý, že horší to být nemůže, že aspoň budou "mezi svými".

"Měli samozřejmě pěkné vzpomínky na léta předválečná, mládí, sportovní kluby a kulturní aktivity apod. Ale v době okupace všechny dochované vzpomínky obsahují i nějaké ukázky přímo hyenismu a toho, že jim jejich letití sousedé jejich osud evidentně přáli," dodává Langová.

Co tím myslíte?
Představte si sousedy, kteří vedle sebe žijí padesát let. Jakmile přijdou Němci, soused svým židovským sousedům říká: "Až se vy Mandelíkovi odstěhujete, tak tenhle chlívek zbouráme a předěláme to." Anna Mandelíková také ve vzpomínkách popsala, že když odjížděli vlakem, v prosinci po páté ráno z Chrudimi, byl silný mráz, a přesto bylo nádraží narvané místními lidmi, kteří se na to přišli podívat. Působilo to na ni tak, ne že se jdou rozloučit a je jim jich líto, ale že se jdou prostě podívat. Další pamětnice to rovněž potvrzuje. Anna Mandelíková také vzpomíná, jak se po válce po návratu z koncentráku těžko domáhala nábytku, který si ve vedlejším hotelu uskladnili a zaplatili nájem na fiktivní jméno.

I v Chrudimi udávali Češi Židy?
Nemohu vědět jistě, že to byli Češi, ale fakt je, že Němců bylo v Chrudimi minimum a ti, co přišli "noví" s okupanty, zas místní neznali. Takže nejpravděpodobnější je, že je udal některý z jejich českých sousedů. V Chrudimi jde o případ dvou žen ze smíšeného manželství, rozvedly se, ale staraly se dál o děti smíšeného původu, takže je Němci v roce 1942 vynechali. Obě na udání šly do koncentráku do půl roku poté. Jednu z nich někdo udal, že po páté hodině byla venku. Po páté hodině platil pro Židy zákaz vycházení. Je navíc pravděpodobné, že podobnou věc by nikdy neriskovala, že to bylo smyšlené.

Chrudimští Židé, kteří přežili koncentrák

Agulárová Věra (*1911) pokusila se po válce v Chrudimi podnikat a tak pokračovat v předválečné živnosti rodiny - obchodu s konfekcí v Široké ulici čp. 118, po Únoru jí komunisté živnost sebrali, vdala se do Dánska. Dožila se roku 1989 a část nemovitosti restituovala a poté prodala.

Jan Salus (*1921) pokusil se po válce v Chrudimi obnovit rodinný obchod, přestože už poválečné úřady mu házely klacky pod nohy, musel opakovaně prokazovat, že rodina nespolupracovala s Němci - když mu ji celou vyvraždili. Po únoru 1948 mu komunisté živnost sebrali. Emigroval přes Izrael do Kanady. Dožil se revoluce, nemovitost restituoval, opravil, snažil se v Chrudimi i podnikat, a nakonec nemovitost prodal.

Goldschmidová Ernestina (*1862) vrátila se vysokém věku 83 let, její další osud není znám.

Mandelíková Anna (*1906) ztratila manžela a rodiče se sestrou, po válce se vdala do Pardubic - vzala si muže, který prošel lágry a přežil.

Pollak Arnošt (*1896) a Pollaková Marie (*1903) manželé, kteří přišli během holocaustu o děti - syna Viléma (nar. 1927) - zemřel na pochodu smrti u Tachova 9 dní před koncem války, ještě před transportem ztratili jeho dvojče - dceru Františku, která zemřela na tuberkulózu. Terezín paní Pollakové podlomil zdraví, takže už zůstali bezdětní a žili v Chrudimi.

Máme jako Češi podle vás cítit vinu za to, že tu Němci zavraždili 270 tisíc Židů?
Nemůžeme to svádět jen na to, že byla válka a Němci měli navrch. Dánové a Bulhaři své Židy dokázali bránit. Myslím si, že něco se udělat mohlo. V Chrudimi například přišlo gestapo na radnici a chtělo seznamy komunistů. Takový seznam skutečně existoval, ale ředitel úřadu rada Pešek řekl, že neví, kde je. Když Němci odešli, tak seznam vzal a hodil do kamen. Žida nepoznáte dle vzhledu, klíčové pro Němce byly matriky. A s matrikami se mohlo nakládat podobným způsobem, jako to udělal ředitel chrudimského úřadu. Dnes už se těžko soudí, co by, kdyby, ale je pravda, že ta vůle k ochraně by musela vycházet i shora, od státních institucí, jako to bylo ve zmiňovaném Dánsku a Bulharsku.

A co s tím můžeme teď dělat?
Měla jsem v sobě pocit dluhu. Když jsme dopustili, aby se to stalo, tak nyní nesmíme dopustit, aby se na to zapomnělo - což se celou dobu komunismu dělo. Židovská tematika se nehodila, nakonec režim sám měl antisemitské procesy na kontě - Slánského a spol. Proto jsem se angažovala v tom, aby se pomník v Chrudimi vybudoval. Také jsem chtěla zmapovat osudy těch rodin, co zde žily, což se podařilo a bylo na výstavě Zmizelí sousedé. Mnoho lidí se mi pak ozvalo, že si někoho pamatují a byli rádi, že se dozvěděli ty podrobnosti, které se podařilo po střípcích najít. Chtěla jsem také, aby se pomník se jmény stihl postavit, dokud ještě žijí lidé, kteří tam někoho mají.

Ze smíšených manželství?
Ano, nejen. Několik lidí tam má maminku, otce či babičku. Když jim je zplynovali v Osvětimi, tak žádný hrob nemají. Neměli ani kam položit květiny či kamínek. Celou věc velice silně prožívali Salusovi v Kanadě a další příbuzní. Pamatovali si, jak vypadal hřbitov po jejich návratu v 90. letech.

A nemáte opravdu nějaký dobrý příběh, kdy Češi projevili odvahu a nezištnost?
Bohužel, jsou to spíš samé horory.

Já vím jen o muži, který se oběsil, aby se rodina vyhnula koncentráku...
Židé ve smíšených manželstvích si uvědomovali, že své partnery a děti ohrožují - nevěděli, co to bude znamenat, jaká budou "pravidla" a řešili to různě - fiktivním rozvodem, v nejhorší formě i sebevraždou. V Chrudimi se k ní rozhodl Richard Agulár, oběsil se už v červnu 1939, aby ochránil manželku, syna a dceru. Do koncentráku pak opravdu nešli, syn Miroslav však byl totálně nasazen v Německu.

Neměla jste z tohoto bádání deprese?
Měla. Nemohla jsem na tom pracovat večer, protože jsem pak nedokázala usnout. Ale jak říká Hrušínský ve Vesničko má, středisková: Když je člověk jediný, kdo to udělat může, tak to udělat musí. Došlo mi, že když se o postavení pomníku nebudu snažit já, tak to nikdo jiný neudělá. Město mi ale pomohlo, kdykoliv jsem přišla a požádala je o něco, vyhověli mi.





Hlavní zprávy

Recept: jablkovo–ořechový koláč
Recept: jablkovo–ořechový koláč

Zdravá rychlovka pro celou rodinu.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.