Polární charakter způsobuje, že do Laponska na výlety nebo dovolenou nikdo moc nejezdí. Parta dobrodruhů vyrazila na horu vysokou 1 328 metrů, ale Stejskal a Balatka se od ní poblíž městečka Kautokeino odpojili s vidinou čtyřdenní cesty nekonečnými pustými zasněženými pláněmi.
Aniž to mohli tušit, vyrazili na strastiplnou cestu směrem ke srubu, který slouží k přenocování cestovatelů. A výstup na nejvyšší horu museli odložit. Mají však šanci se znovu vrátit.
„Počítali jsme, že každý den ujdeme třicet až čtyřicet kilometrů na lyžích. Navíc nebylo jasné, zda sruby po cestě budou otevřené. Jenže když nás naše parta vysadila na začátku cesty, zjistili jsme, že jsme zapomněli v autě stan. Volali jsme jim, ale v těch místech není signál. Esemesky přijaly jejich telefony až za čtyři dny,“ říká muž, který před lety dělal závodně atletiku.
Oba muži přesto vyrazili. „Čtyři dny tam jdete pustinou, teplota je do minus dvaceti, moc lidí tam nepotkáte. My jsme s Vlastíkem nepotkali vlastně nikoho,“ řekl Josef Stejskal.
První úsek podle něj dopadl dobře a už první noc viděli cestovatelé polární záři. Nocleh získali v chatě, v níž je ubytoval starší muž, který studoval historii Laponska.
Při vzpouře zemřel i obchodník s alkoholem
„Laponsko obývají kmeny Sámů, ale obyvatelé Norska a Finska se k nim chovají jako my tady k Romům. Sámové žijí často na okraji společnosti a někteří hodně holdují alkoholu, který používají v té zimě k zahřátí,“ popsal potomky původních obyvatel Josef Stejskal.
A dodal, že městečko Kautokeino proslulo v roce 1852 vzpourou, při níž se v této v severonorské farnosti vzbouřilo přes padesát Sámů proti místní norské správě. Zabili jejího nejvyššího představitele, obchodníka s alkoholem, zbili pastora a několik dalších lidí. Za útok bylo odsouzeno 17 žen a 11 mužů, dva z nich k trestu smrti stětím hlavy.
Místo běžek nasadili cestovatelé sněžnice
Jako velký problém se ukázalo, že se v zimě v této části země udržují cesty velmi sporadicky a značení je velmi chabé. Druhý den dobrodruzi rezignovali v Kautokeinu na půjčení sněžného skútru, které v přepočtu stojí 30 tisíc korun na den. Půjčili si ale klíč od 40 kilometrů vzdálené chaty.
„Obuli jsme lyže, zeptali se místního domorodce na skútru na cestu a vyrazili. Po třech hodinách jízdy na lyžích se saněmi jsme potkali dalšího, který se zděsil a ukázal nám směr k chatě Reisavanhytta přesně do pravého úhlu. Tři hodiny jsme šli špatným směrem,“ líčil Stejskal cestu.
Oba muži museli sejít z protahované trasy a řídit se GPS.
„A to jsme neměli dělat. Běžky se nám začaly v hlubokém sněhu bořit po kolena, tak jsme museli nasadit sněžnice. Jenomže sníh udržel jen jednu stopu, při druhém kroku jsme se ale do sněhu probořili. Fyzické síly šly při takové chůzi hodně dolů. Za hodinu jsme zprvu ušli kilometr, další už jen tři sta metrů. Jednou jsem do nějaké závěje zapadl a Vlastík mne asi deset minut vytahoval, protože to nešlo. Šli jsme na další hlavní cestu asi čtyři hodiny,“ řekl Stejskal. Z jeho vyprávění vyplynulo, že muže humor úplně neopouštěl, ale časem bylo čím dál těžší udržovat optimistickou náladu.
„Na té hlavní cestě jsme zjistili, že máme ke srubu dvacet osm kilometrů. A slunce zapadalo. To nepotěší. Ale řekli jsme si, že půjdeme třeba do rána. Došla nám voda, proto jsme hodinu rozehřívali sníh na čaj. Večer v deset jsme se dostali docela blízko k vypůjčené chatě, ale před námi byla hora a nikde žádné značení. Tak jsme se zakopali a přespali ve sněhu. Ráno jsme oslavili přežití noci,“ vzpomínal Josef Stejskal.
Horu zdolali druhý den a poslední úsek k chatě zapadali po pás do sněhu. Proto když přišli k chatě, byla to veliká radost. Viděli obrovské zasněžené jezero a rozsáhlé louky s hrazením pro soby.
Další cestu raději vzdali
„Pak jsme potkali jednu Švédku se spřežením psů. Ta nás varovala, že poslední úsek jela neuvěřitelně dlouho, jeden kilometr asi čtyři hodiny. Hodně jsme si povídali, asi ten měsíc na cestě moc lidí nepotkala. Tak jsme další cestu vzdali, jet v tomto terénu další tři dny a devadesát kilometrů se nám zdálo nereálné. A tak jsme si užívali toho neuvěřitelného ticha polární krajiny,“ uvedl.
Večer pak měli cestovatelé možnost spatřit polární záři. Noční obloha nad nimi podle Stejskalova vyprávění doslova ožila. „Bylo to něco neuvěřitelného, co se na ní dělo. Pořád se to někde objevovalo, nekončilo to, byli jsme nadšeni tím představením,“ popsal.
Při návratu zpět si užívali cestovatelé v Kautokeinu, okusili finskou saunu, místní pití podobné našemu fernetu v ledovém baru i ledové kino ve sněhovém království u jednoho z hotelů. „Ale těch několik dní v naprostém tichu krajiny směrem na Halti byl nádherný zážitek a skvělý duševní relax,“ řekl.
Nakonec našli sedmdesátiletého domorodce, který jim řekl, že cestu směrem na Halti dvakrát do roka pro skútry projíždějí. Vzal si na ně mail a slíbil, že až se to bude dít příští rok, tak jim předem napíše. „Pokud budeme mít čas, tak tam vyrazíme,“ dodal Stejskal.
