„Stále jsem členkou sboru a jsem na to hrdá. Letos to bylo osmnáct let, co se hasičskému poslání věnuji. Je to rodinná tradice, počínaje dědečkem až po nejmladší v rodině, jsme u hasičů všichni,“ říká Mikulová, která už sice v Čeperce nebydlí, přestěhovala se do Pardubic, ale v požárním sportu hasičům pomůže, když je potřeba.
„Chybí mi to, ale už mi nezbývá čas se naplno věnovat tréninkům a dojíždět do Čeperky,“ dodává studentka pardubické univerzity.
V disciplíně požární útok vždy zastávala pozici rozdělovače, kterou prý nechce nikdo dělat. „Hodně sportovců hasičů odjíždí ze závodů s poraněnými koleny, kotníky či zlámanýma rukama. Nejvíce nebezpečné jsou prý přeběhy kladiny v závodě na sto metrů s překážkami,“ říká o soutěži Mikulová.
U skutečného požáru nikdy nebyla. „Ač bych ráda patřila do požární jednotky, tak vzhledem k mé postavě a síle tuto činnost přenechávám našim zkušeným a silným chlapům z vesnice. Vždy ale když slyším sirény, tak bych se nejraději rozjela za nimi,“ říká Mikulová.
Její záliba v hasičském sportu se odrazila i v jejím studiu, vybrala si obor management ochrany podniku a společnosti. „Díky rodinné tradici mám od mala náklonnost k hasičskému poslání. Chci být lidem prospěšná a nápomocná. V bakalářské práci se věnuji problematice krizového plánování a tím bych se i ráda zabývala ve své budoucí práci,“ uvádí mladá hasička.
Práce modelingu na plný úvazek ji nezlákala, ač při studiích pracuje jako hosteska. „Příležitostí po soutěži následovalo dost. Ale já je většinou nevyužila kvůli škole a dojíždění do Prahy. Lidé mě sice na ulici nepoznávají, tolik ta soutěž nebyla medializována, ale titul jsem si v nejbližším okolí užila do sytosti. Už jen těch cen, co jsem zde vyhrála, užívám dodnes,“ říká Mikulová.
