Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Basketbal na vozíčku je náročný sport, který chvílemi dost bolí

  11:20aktualizováno  11:20
Brazilské Rio bude po ukončení olympiády patřit handicapovaným sportovcům. Paralympijské disciplíny bylo možné si vyzkoušet v Olympijském parku Pardubice a patřil mezi ně basketbal na vozíčku.

Sportovní vozíček je od klasického dost odlišný. Při driblingu je nutné střídat ruce, aby nezatáčel na druhou stranu. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

„Seděla jste někdy na vozíčku,“ ptá se mě Tomáš Nevěčný, člen Wheelchair Basket Studánka Pardubice. Seděla. Jako dítě, protože dědeček byl invalida, a před pár lety kvůli reportáži. Pokaždé to dopadlo neslavně. „Ano,“ odpovídám. „Tak tohle je podobné,“ říká Nevěčný a připásá mě.

Už na první pohled se ale sportovní vozíček od klasického liší zhruba jako favorit od sporťáku. Má sklopená kola a jen malou opěrku zad. Právě to mě děsí nejvíc. „Nebojte se, nepřeklopíte se. Má to navíc zadní kolečka,“ ubezpečuje mě Nevěčný. Při rozjezdu ale mám pocit, že co nevidět skončím na zádech.

Sportovní vozíček, jehož cena se pohybuje kolem 140 tisíc korun, má oproti klasickému mnohem citlivější ovládání. Zatáčí se s ním velmi snadno, jenže právě to je zrádné. Jakmile jen trochu zaberu, už jsem otočená pomalu o 180 stupňů. A to se pak řídí pěkně těžko. Takže spíš, než že bych cvičila na vozíčku, cvičí vozíček se mnou.

Vozíček navíc nemá brzdu. S tím mám zpočátku největší problém. Hřiště v olympijském parku je totiž na rozdíl od palubovky trochu šikmé, takže mi vozíček neustále ujíždí. Abych vůbec byla schopná vystřelit, musí mě Nevěčný zablokovat vlastním vozíčkem.

I samotná střelba na koš je náročná. Handicapovaní basketbalisté totiž mají koš ve stejné výšce jako zdraví sportovci a při hodu pak centimetry a především možnost výskoku pořádně chybí. I když jsem téměř pod košem, trefuji se až na čtvrtý pokus. „A basketbalová šestka je až támhle,“ ukazuje Nevěčný kamsi do dáli. Odtamtud nemám šanci ani na koš dohodit, natož se trefit.

Handicapovaní míč hodí před sebe, pak ho dojíždí a zaútočí

Poté zkouším pohyb s míčem. Jakmile začnu driblovat pravou rukou, vozíček se otáčí doleva. „Musíte ruce střídat,“ vysvětluje Nevěčný. Jakmile se o to pokusím, míč se mi odrazí od spodní části vozíčku a letí pryč, zatímco já se povážlivě zakymácím. „To je normální,“ říká.

Právě v driblingu je největší rozdíl. Handicapovaní ho smí přerušit, aniž by se to počítalo jako nedovolené „kroky“. Tento pojem je ostatně v souvislosti s vozíčkáři dost nešťastný.

Kromě toho si handicapovaní mohou na dva záběry za kola položit míč na klín. Při hře to ale obvykle znamená, že o míč do pár sekund přijdou. Proto si častěji míč hodí před sebe a poté ho dojíždí a zaútočí. „Ale klasický dvojtakt opravdu nemáme,“ směje se Nevěčný.

A sport je to tvrdý. Nezřídka se stane, že se vozíčky srazí a někdo spadne. „Pokud nikomu nehrozí zranění, můžeme to využít jako přesilovku. Ale pokud je to nebezpečné, samozřejmě k němu přijedeme a pomůžeme mu,“ říká Nevěčný.

Z vozíčku vstávám s velkou úlevou, ale také pořádně zpocená. Ruce mě bolí ještě druhý den. Vždy jsem měla k lidem, kteří se i přes svůj handicap nevzdali a snaží se žít normální život, velký respekt. Poté, co jsem si ale mohla tento sport sama vyzkoušet, je můj obdiv k nim ještě větší.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.