Malebný kout Žďárských vrchů, kam dnes s oblibou vyrážejí davy lidí, byl v padesátých letech minulého století svědkem dramatických událostí, na jejichž konci bylo čtrnáct odsouzených lidí v politickém procesu „Vacek a spol.“.
„Je to příběh, který byl dlouhou dobu naprosto neznámý,“ uvedl badatel Ondřej Hladík, který úzce spolupracoval s Ústavem pro studium totalitních režimů.
Události jsou spojené s agenturní činností pro československý exil a pražským prostředím, odkud František Vacek pocházel, ale velká část příběhu včetně smutného konce se odehrává právě v Březinách, kam od dětství jezdil s rodiči na letní byt.
František VacekNarodil se 1. dubna 1931 v Praze obchodníkovi s koberci Františku Vackovi, který vlastnil prodejnu v Jindřišské ulici. Jeho matka Emilie Vacková vedla samostatný podnik na Václavském náměstí. Po únoru 1948 byli Vackovi hodnoceni vyloženě záporně. Stali se „zarytými nepřáteli lidově demokratického zřízení“. Před únorovým převratem ale ještě stihl projevit své názory vstupem do Svazu přátel USA. Obchody jeho rodičů byly v roce 1949 „začleněny do socialistického sektoru“. I proto nesouhlasil s režimem po únoru 1948. |
František Vacek se po únoru 1948 začal v sedmnácti letech spolu s dalšími členy zapojovat do boje proti totalitnímu režimu. Nejdříve letáky, za což byl v ten samý rok popotahován Státní bezpečností, později sabotážemi.
Na Štědrý den uprchl s několika dalšími do Německa, kde se pokusili nabídnout svoje služby americké zpravodajské službě CIC. Ta je pravděpodobně pro jejich nízký věk a s tím spojeným nebezpečím odmítla zaškolit.
„Nechci snižovat jejich osobní statečnost a nasazení, ale v tomto případě do odbojové činnosti šli až s jistými naivními představami. Určitou roli hrálo mládí a jakési úsilí o dobrodružství, aniž by si dokázali uvědomit, do jakého stádia nebo do jakého konce může jejich činnost dojít,“ ohodnotil aktivity skupiny badatel Ondřej Hladík.
Zřejmě po fiasku s americkou CIC cesta Františka Vacka a dalšího člena skupiny vedla k představitelům československého exilu, od kterých žádali podporu. To se jim nakonec podařilo.
„Víceméně zorganizovali jedinou cestu, kterou podnikli ve prospěch československé exilové reprezentace. Pochybuji však o tom, že by se znali s politickými špičkami, jakými byli třeba Petr Zenkl nebo Hubert Ripka. S jejich zástupci, kteří pracovali v utečeneckých táborech, bezpochyby v kontaktu byli,“ řekl badatel k vazbě se zástupci londýnského Českého národního výboru.
Do Československa se vrátili v noci z 3. na 4. února 1949, načež je krátce na to zadržela policie. Podle dochovaných vyšetřovacích spisů následovala na Pankráci řada výslechů, které pokračovaly dalších osm měsíců.
Martyrium skončilo 10. října 1949 před Státním soudem, který Františku Vackovi uložil dvanáctiletý trest. Nakonec skončil ve věznici v Kutné Hoře, odkud se mu ale podařilo během práce mimo věznici s dalším vězněm uprchnout.
Vacek věděl, že do Prahy nemůže, proto zamířil nejdříve do Svatého Mikuláše na Chrudimsku, kde přespal u svého strýce. Odtud se pak vydal do svého cíle - Březin na Svitavsku. V sousední vesnici Světy chvíli pobýval u známého zemědělce Vlastimila Lamploty, nakonec mu dlouhodobější úkryt poskytl mlýn Josefa Kučery v Březinách.
„Tam zůstal do poloviny listopadu 1951, přičemž měl v té době údajně domlouvat s dalšími lidmi sabotáže proti okolním traktorovým stanicím a JZD v okolí. Kvůli obavám z vyzrazení se poté ukryl u rolníka Františka Kučery, u kterého s menšími přestávkami setrval až do konce září 1953,“ uvedl Hladík.
Vacek přepadl hajného a ukryl se v bunkru
Během utajeného pobytu v Březinách si Vacek vybudoval dva lesní bunkry. Osud mu však nepřál. Jeden z nich musel využít jako nouzové útočiště poté, co postřelil hajného Zbyňka Šobra. Měl strach, že by ho mohl udat. „Ačkoliv upadl na zem, přežil. Měl štěstí, protože se Vackovi vzápětí zasekla zbraň. Snažil se ho proto dobít pažbou. Ačkoliv těžce zraněný, sebral Šobr veškeré síly a útok odrazil,“ objasnila dramatické události nedávno uveřejněná studie.
V září 1953 František Vacek uznal, že v Březinách není bezpečno a definitivně se rozhodl k druhé emigraci. Ještě před tím se ale musel rozloučit s Jarmilou Kučerovou, se kterou mezitím navázal milostný vztah. Vyšetřovací spis obsahuje milostnou báseň, kterou napsal na její fotografii, aby ji poté rozstřihl a její část si vzal s sebou do chystaného exilu.
Vackovi se stal osudným útěk do západního Německa. Po několika přehmatech, které se mu při cestě spolu s dalším obyvatelem Březin vymstily, se rozhodl vrátit zpátky do Československa. Jeho podezřelého chování si však všimli lesní dělníci. „Po kratším rozhovoru došlo k nedorozumění, kvůli němuž Vacek vytáhl pistoli, takže se strhla rvačka, při níž jednoho z Němců postřelil. Přesilou byl však snadno přemožen a předán pohraničníkům,“ řekl historik.
Po řadě výslechů skončil ve vyšetřovací vazbě Krajské správy StB v Pardubicích. Krajský soud nakonec zorganizoval líčení se 14 obviněnými v Poličce. Podle badatele Hladíka v době politických procesů běžná praxe. „Bylo pravidlem propagovat politické záležitosti v místech, kde se případ udál nebo se ten souzený skrýval,“ vysvětlil historik důvody, proč se soudní proces s obžalovanými konal 5. až 7. května 1954 v Poličce.
Tresty byly tvrdé. Františka Vacka tehdejší režim odsoudil v pouhých 23 letech k trestu smrti, zbytek zainteresovaných k dlouholetým žalářům. Špatně skončil také mlynář Josef Kučera z Březin, kterému soud vyměřil doživotí. Františku Vackovi nepomohla ani jeho babičkou sepsaná žádost o milost prezidentu republiky. Ostatky Františka Vacka se do dnešní doby nedochovaly. Jeho tělo komunisté odvezli do krematoria v Motole a v tichosti zpopelnili. Nebyl ani do dnešních dnů rehabilitován.
„Sedmnáctý listopad je pro mě velkým svátkem“Pamětníků událostí v Březinách už dnes příliš není. Patří však mezi ně Josef Kučera, syn tehdejšího mlynáře, který Františku Vackovi poskytl úkryt. Jemu byly v době, kdy otec dostal trest doživotí za velezradu, tři roky. Události však ovlivnily život rodiny na desetiletí. Protože však nakonec příbuzní dosáhli rehabilitace hlavy rodiny, dodnes tvrdí: „Sedmnáctý listopad považuju za jeden z největších svátků, kterého jsem se dožil.“ Jeho otce v roce 1960 pustili po amnestii z vězení. „Ale dali mu deset let podmínku. Pět let musel dělat v družstvu na Březinách, aby ho měli pod dohledem. Pak ho jednoho krásného dne v červenci na dva roky odvezli znovu na Mírov, kde seděli političtí vězni namíchaní s vrahy. Když ho propustili, pracoval až do důchodu jako skladník ve Svratouchu,“ uvedl Kučera. Jeho otec však o minulosti příliš mluvit nechtěl. „Jakmile tohle téma člověk nadhodil, reagoval až do své smrti v srpnu 1989 vznětlivě, proto jsme ho tím nikdy nedráždili,“ řekl Kučera. Mlýn komunisté rodině sebrali, aby v něm hospodařilo družstvo do chvíle, než celý zchátral a byl uzavřen. Majetek se rodině vrátil v polovině devadesátých let. |
