Babylonské dělo soudného dne v Brandýse nad Orlicí od Jiřího Příhody. Foto: Michal Klíma, MAFRA

Babylonské dělo soudného dne v Brandýse nad Orlicí od Jiřího Příhody. Foto: Michal Klíma, MAFRA

Nejkurióznější sochou v Pardubickém kraji je dělo soudného dne

  • 4
Ani Jára Cimrman v Letohradě, ani Josef Váňa v Pardubicích. Vítězem hlasování čtenářské ankety a tedy nejkurióznějším sochařským dílem v Pardubickém kraji je Babylonské dělo soudného dne v Brandýse nad Orlicí, které získalo 226 hlasů.

"Vždycky když projíždím vlakem kolem, tak si říkám, který "génius" nechal takovou rouru takhle na svahu nad tratí a teď se dovídám že je to socha!" komentoval vítězné dílo jeden ze čtenářů iDNES.

Kompletní výsledky krajského kola najdete zde

Železnou repliku části Babylonského děla soudného dne od sochaře Jiřího Příhody zanechal za sebou jeden z ročníků festivalu Brandýské mámení. Pokud má tedy cestující při jejím spatření z vlaku dojem, že ho mámí či šálí zrak, pak byl účel umístění sochy poblíž trati naplněn.

Dělo přineslo smrt ještě před dokončením

Původně byla v roce 2006 odhalena tato "roura" ještě blíž železnice, ale brzy se musela stěhovat opodál mimo záplavovou oblast v údolí Tiché Orlice.

 Autor se inspiroval 156 metrů dlouhým superdělem, které se na přelomu osmdesátých a devadesátých let pokoušel sestrojit irácký režim Saddáma Husajna a dostřelit tak na Izrael anebo na satelity v oběžné dráze.

Takzvané Saddámovo dělo mělo mít lafetu metrové ráže a vážit 1 510 tun. Skládalo se celkem z 26 kusů dlouhých šest metrů. Předpokládaný dostřel byl tisíc kilometrů, popřípadě dva tisíce kilometrů s pomocným raketovým pohonem.

Otec této zbraně, kanadský vědec, byl za záhadných okolností zabit. V rámci operace Pouštní bouře v Iráku zničila později vojska OSN dělo "Baby Babylon" a většinu částí dvou velkých děl včetně části střelného prachu.

V době odhalení repliky jednoho dílu superděla v Brandýse žilo městečko a okolí chystaným plánem stavitelů železničního koridoru pozměnit trasu železnice tak, že se brandýské údolí promění ve velké staveniště a zmizí v něm tak řada hodnot, kterých si místní lidé považují. A to se promítlo i do atmosféry tehdejší slavnosti.

Absurdita? Ale takových je kolem nás více

"Tato replika části děla je realitě jen vzdáleně velmi vzdálená. Pokusíme se sestavit děla co nejvíce: pak se možná leknou a tunel povedou jinudy," reagoval na aktuální obavy občanů města sochař Jiří Příhoda.

"Projekt stošedesátimetrového děla reagující na střet civilizací považujeme za absurditu, ale vlastně se potkáváme s podobnými projekty i tady. A to když v zájmu civilizace, i zrychlení jízdy o čtyři minuty na trase Praha - Brno, se mají likvidovat krajina a zážitky vlastně i pro lidi, kteří těmi vlaky cestují. Je paradoxní, že když jsme začínali s instalací první sochy, prošli jsme dlouhými diskusemi s různými institucemi a museli jsme je přesvědčovat, že plastika městu neublíží. A o projektu, který je připraven zničit charakter města, se tyto diskuse téměř nevedou a architekti se k tomu nevyjadřují," konstatoval mecenáš Karel Babíček, který výrobu díla financoval. 

Čtenáři vybírali mezi osmi díly

Nejen o dělo ale v anketě šlo. Redakce MF DNES a iDNES.cz vybrala k hlasování z Pardubického kraje dalších sedm soch. Jen dělo ovšem postoupilo do celostátního kola, které začne v pátek 22. března v pravé poledne.

1. Slévači v Třemošnici: socialismus par exellance

Slévači v Třemošnici.

Je to "komunisticko-pracovně-motivační socha dvou slévačů, kteří vypadají sice zlitě, ale přesto se neulívají, a lijou nějaký odlitek". Tak nazval s nadsázkou překvapivé setkání s tímto sousoším umístěném u podniku Kovolis Hedvikov jeden z účastníků cyklovýletu po Železných horách.

Sousoší z betonu barvy bronzové vzniklo v roce 1966 ke 150. výročí založení Kovolisu, jeho autorkou je Blažena Borovičková-Podpěrová. "Slévači jsou moderním socialistickým uměním, ale jinak jsou hezky ztvárnění a z kvalitního materiálu," komentoval dílo třemošnický řezbář Josef Cyprián. Někomu ovšem připomínají postavy dobu novější, Václava Havla (vlevo) a Václava Klause (vpravo), odlévající novou podobu postkomunismu.

2. Zdeněk Nejedlý v Litomyšli: symbol kompromisu

 V roce 1978 slavili Litomyšlané stoleté výročí narození svého rodáka muzikologa a komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého a před základní školou v blízkosti jeho domu odhalili jeho sochu z dílny Jana Hány.

Socha Zdeňka Nejedlého

Vedení města se po roce 1989 rozhodlo sochu zachovat, ale opatřilo ji vysvětlujícím nápisem: "Odmítám ty, kdož se rozhodli pro oslavu člověka, stejně tak jako ty, kdož se rozhodli jej tupit, mohu dát za pravdu jen těm, kdož v úzkostech hledají. B. Pascal. Zdeněk Nejedlý (1878 - 1962) rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré, zavrhuje špatné jeho skutky."

Nápis je dodnes diskutabilní, odmítaný, ale i schvalovaný jako rozumný kompromis. V řadě litomyšlských rodin však dodnes zní křik ministra na rodiče prosící o milost při hrůzném monstrprocesu s litomyšlskými gymnazisty v roce 1950: "Reakce musí být zničena jako klubko zmijí!"

3. Socha Jana Pernera v České Třebové - nádherný anorektik

Socha je umístěna na Pernerově náměstí u železniční stanice. Už třetí rok šokuje, rozčiluje, ale je i obdivovaná. 

Socha Jana Pernera

"Je nedůstojná", řekl autor petice požadující její odstranění student Martin Flegr. "Perner by měl vypadat jako Perner," řekl jeden ze dvou stovek signatářů petice architekt Petr Kulda.

Dílo Jaromíra Garguláka nazvali lidé kostlivcem, zkostnatělým anorektikem, rachitikem, vyzáblinou.

"Socha je přenádherná," řekl naopak člen poroty výtvarník Richard Pešek. "Má jiskru a vtip," dodal architekt Přemysl Kokeš. Petice za odstranění provokující sochy ale pohořela. Českotřebovští radní odstranění nebo přemístění výtvarného díla odmítli.

4. Socha Josefa Váni v Pardubicích - žijící legenda s bičíkem

Socha Josefa Váni

Obdobné pocty se za svého života v Čechách nedočkali ani nejslavnější olympionici Emil Zátopek či Věra Čáslavská. Socha tehdy šestinásobného vítěze Velké pardubické Josefa Váni se stala jednou z atrakcí pardubického závodiště v roce 2010.

Pod jednou z hlavních tribun je vysochán malý velký muž v životní velikosti. Jezdeckým bičíkem ukazuje na Velký Taxis.

Sádrovou předlohu bronzové sochy zhotovil polský sochař Jerzy Bokrzycki. Socha dostala více familérních názvů, například "Železný dědek" či "Pepa".

5. Socha Járy Cimrmana v Letohradě - skleslý velikán

Znázorňuje skleslého Cimrmana, proto mu není vidět do obličeje. Mistr má na malé terase u paty zámku svůj pomník od roku 2004. Jeho autorem je Stanislav Vacek.

Odhalení pomníku provázela velká sláva za účasti Ladislava Smoljaka, Zdeňka Svěráka i Genadije Rumleny.

Cimrmanova socha v Letohradě

"Odhalení pomníku mě překvapilo. Mysleli jsme si, že to bude podnik několika přátel, kteří se domluvili a sezvali kamarády, ale že to bude akce jako v nějaký významný den České republiky, za účasti všech spolků a vlastně celého města, s kapelami a pěveckými sbory, to nás všechny zaskočilo. Ještě nikde se nám to nepřihodilo," řekl tehdy Ladislav Smoljak.

Socha znázorňuje skleslého Cimrmana, nejen proto, že mu ujel v tehdejším Kyšperku vlak, ale i proto, že musel každý svůj vynález tvrdě prosazovat v Čechům nepřející Vídni. Jiná legenda praví, že tam Cimrman odpočíval, než jel uzavřít Zemskou bránu v Orlických horách.

6. Pozorovatel v Králíkách - obr nad hřebenu vrchu

Socha Pozorovatele

Na vrcholu kopce, z pohledu z Králík vlevo od poutního místa Hora Matky Boží stojí od roku 2005 obr.

Z vrcholu hřebene zamyšleně shlíží na dění v králickém údolí. Říká se mu Turista, ale jeho autor německý sochař Emil Wiele nazval svoji pískovcovou sochu Pozorovatel.

Na sochařském sympoziu v Králíkách, kde socha vznikla, prohlásil, že se nechal inspirovat menhiry v anglickém magickém kamenném místě Stonehenge. Socha je jedním z 15 děl, které zanechali na veřejných místech v Králíkách tvůrci při pořádání nepravidelných sochařských sympozií od roku 1991.

7. Socha rudoarmějce v Pardubicích - málem přestěhovaný

Socha rudoarmějce v Pardubicích

Pomník rudoarmějce od sochaře
Josefa Malejovského byl odhalen u Tyršových sadů v roce 1957.
Pískovcovou sochu chtěl pardubický magistrát předloni přestěhovat z centra pryč. Hlavním argumentem bylo, že brání výhledu na zámek. Dalším, že nacisté předali moc v Pardubicích Revolučnímu národnímu výboru.

Proti stěhování se postavili nejen lidé z Pardubic, ale i někteří historici, architekti a taky ruská ambasáda.

"Každý režim, který přesouval pomníky, dělal chybu. Rudoarmějec by měl v Tyršových sadech zůstat," řekl například při veřejné debatě historik František Šebek a sklidil za to hlasitý a dlouhý potlesk. Do veřejné diskuse se zapojily přes tři tisícovky lidí. Lidé si odsun spíše nepřáli a politici jejich přání zatím respektují.

Finalisty ze všech krajů najdete ZDE