Od Dagmar Peckové to byla poměrně velká odvaha, když se jako operní pěvkyně pustila do žánru, na který se mohou zarytí klasikové dívat s despektem. Ale litomyšlská premiéra jejího pořadu Cabaret Epoque z písní Kurta Weilla její volbu obhájila. Víceméně kabaretní, avšak mnohovrstevnaté songy plné emocí a vášní, navíc v originální choreografii, obecenstvo přijalo a odměnilo ji a celé představení bouřlivými ovacemi.
„Říkala jsem, že to bude bomba, a i když mně to nikdo nevěřil, potvrdilo se. Všichni slyšeli, jak skvělé aranže může Weillova hudba mít. První polovinu jsem byla trochu zaskočená, když mě zbrzdily problémy s mikroportem, ale druhou půlku už jsme prostě rozjeli,“ pochvalovala si premiéru Dagmar Pecková.
Víte, po kolikáté jste vystoupila na Smetanově Litomyšli?
Odhadem poosmé či podeváté. Mám dojem, že jsem tu byla poprvé v roce 1997.
Jak se vám zamlouvá atmosféra festivalu?
Je vždycky úžasná a vždycky jsme měli štěstí na počasí. Tento festival má genius loci, je důležité, aby měl každý festival svoji tvář.
Na kterých pódiích v kraji vystupujete obzvlášť ráda?
Začínala jsem v sále chrudimského muzea, který měl úžasnou atmosféru a akustiku, což se později změnilo, když potáhli pódium kobercem. Vystupovat tam byla pro mě meta. Pardubice nemají tak krásný koncertní sál, třeba se to někdy vylepší a dostanou lepší, zasloužily by si to. Zasvěcovala jsem sál Fabriky ve Svitavách, ten byl akusticky velmi schopný.
Kde ve světě se vám vystupovalo nejlíp?
Samozřejmě v newyorské Carnegie Hall, kde jsem zpívala několikrát, skvělé bylo San Francisco, Pittsburgh, Boston. V Evropě jsou nádherné sály, Salle Pleyel v Paříži, v Londýně Covent Garden a další. V Praze se krásně zpívá v Rudolfinu, Smetanově síni akusticky nepomohli přestavbou.
Do Litomyšle jste přivezla songy Kurta Weilla. Čím vás zaujaly?
Já jsem se s Weillem seznámila, když ho úžasně zpívala Hana Hegerová, a později v Německu. Řekla jsem si, že někdy zkusím udělat speciálně weillovský program, naplnilo se to až teď. Sny nikdy neškodí. Byla to premiéra koncertního provedení. Máme naprosto geniální dixieland, orchestr se super dirigentem Janem Kučerou, výborný je barytonista Jiří Hájek. Jsem hrozně ráda, že jsem byla schopná shromáždit kolem sebe takový tým lidí.
Na které příští koncerty či opery se obzvlášť těšíte?
Dojíždím projekt Hříšnice, v němž zpívám árie osudových hrdinek, které spojuje hřích. Pak mám několik písňových večerů s klavírem s názvem Láska nestálá, vedle Mahlera či Strausse jsou v pořadu i čeští autoři, jako Vítězslav Novák, jeho skladby o lásce jsou pro mne srdeční záležitost.
Mimochodem, když jste řekla Mahler, jeden můj známý, velice dobrý muzikant, vyzvedává vaši interpretaci Mahlera, považuje ji za mimořádnou.
Tak to jsem ráda, protože když se řekne Pecková, tak si většinou každý vybaví Carmen, ale jestli jsem na něco zvlášť hrdá, tak to jsou koncerty a nahrávky Mahlerových písní.
A protože je Mahlerova symfonie na programu litomyšlského festivalu, zajímá mě, co byste si z letošního programu festivalu vybrala jako posluchačka?
Mahlerovu Symfonii tisíců, která je na programu letošní Smetanovy Litomyšle, jsem dělala na jednom turné po západní Evropě a pak ještě v Baden-Badenu při 50. výročí BádenskaWürttemberska, v australském Sydney a na Novém Zélandu ve Wellingtonu. Není to jednoduché zpívání ani hraní, jsou tam velmi těžké sólové party. Je to nádherná symfonie, ale něco jiného než jsme u Mahlera zvyklí. Kdybych tady byla, určitě bych si vybrala i Vojtu Dyka v Bernsteinově Mši a určitě Eben Trio.
K Litomyšli máte výjimečný vztah i díky pamětní desce v podloubí na náměstí s textem „V tomto knihkupectví kojila dne 28. června 1997 kolem 10. hodiny dopolední svého syna Theodora světová operní pěvkyně Dagmar Pecková.“ Komu by dnes už 19letý syn, který žije víceméně v Německu, fandil, kdyby při fotbalovém Euro nastoupily proti sobě týmy Německa a České republiky?
To by mě samotnou zajímalo. Syn má českého otce, ale že by byl tady vychovávaný, to bych neřekla. Ale nedávno jsem na obrazovce sledovala zahájení finále Eura 1996 s pány Vízkem a Kukou a najednou se objevili Havel a Pecková, jak zpívá hymnu. A všichni kluci, celá ta jedenáctka, zpívali se mnou. Najednou jsem z toho byla úplně naměkko. A musím se pochválit, že to bylo nádherně zazpívané, bylo totiž vidět, že jsem to zpívala celým srdcem. Tenkrát jsem seděla na VIP tribuně s tenistou Borisem Beckerem a jeho ženou Barbarou, hrozně jsem ječela a fandila a druhý den jsem letěla do Prahy na natáčení mahlerovského cédéčka. Sice jsme nevyhráli, ale i stříbrná medaile nebyla špatná.
Jdou vaše děti ve vašich uměleckých stopách?
Kluk by byl schopný cellista, kdyby cvičil, ale necvičí, ani ho nehne. To se radši věnuje autům. Má totiž pocit, že každé auto musí být vytuněné. Ale lidé by se měli věnovat tomu, k čemu cítí vášeň. Protože takových muzikantů, které doma cepovaly maminky a práskaly je bičem, aby cvičili, nešťastných muzikantů, kteří sedí v poslední řadě někde v orchestru a jsou otrávení, běhá po světě hodně a to nemá smysl. Dceři bude patnáct, má tolik talentu a tolik otevřených světů, v nichž se může uplatnit, že na to vůbec netlačím, ani na to, aby byla zpěvačka nebo herečka. Já toto povolání miluji nade všechno, přesto bych ho dětem nepřála, chci jim dopřát šťastný život. Mám ve svém povolání šťastný život, ale vím, že jsem ho chtěla odmalička za každou cenu a šla jsem si za tím.
Co chystáte pro příští měsíce?
Letos ještě například benefiční koncert pro nadaci Dejme dětem šanci nebo předvánoční pořad se Štěpánem Rakem, Matějem Rakem a Alfrédem Strejčkem. Ale už teď v červenci nahrávám cédéčko s písněmi Kurta Weilla, vyjde však až v době mých dubnových patnácti koncertů v Lucerně.
Cože? Takovou sérii v Lucerně nepamatuji!
Ano, mám promotéra, který si vzal projekt za svůj a Lucernu rezervoval na duben, já mu v tom bránit nebudu. Zároveň vyjde cédéčko a kniha o mně od Lukáše Kuty. V Lucerně to bude velký projekt, kabaretní revue s bratry Cabany, orchestrem Epoque a Janem Kučerou. Obdobný repertoár, ale jinak pojatý. Zároveň připravuji festival v Chrudimi s názvem Zlatá pecka.
Chrudimi, myslím, něco podobného chybí. Můžete aspoň naznačit, o co půjde?
Festival bude trvat jeden týden, měl by být na přelomu srpna a září příštího roku. V Klášterních zahradách, kde jsem už měla koncert se Štefanem Margitou a sešlo se tam dva tisíce lidí, bych chtěla uvést highlight z opery Carmen. Pak bych tam měla mít interpretační kurzy. Kolegyně Kateřina Kněžíková, která mě okouzlila na Pražském jaru, by udělala písňový večer a na konci jsem si vymyslela povedenou taškařici, divadelní hru Carmen, kterou by měl napsat režisér Jan Jiráň pro mě a Báru Hrzánovou. Bára se sice na mě dívala jak na blázna, když jsem jí to říkala, ale nápad se jí zalíbil. Přizvali jsme ke spolupráci pana Jiráně, který pro Ypsilonku přepsal velmi hezky a komediálně Prodanou nevěstu či Jakobína. Mělo by to být postavené na mém jménu, snad dorazí i lidé. Chtěla bych, aby to byl ryze vokální festival. Jste první, komu to říkám. Jinak se budu raději věnovat do budoucna věcem, které mi něco přinesou a které mě baví, než poslouchat nějakého tajtrlíka, jak mám pojmout nějakou roli a sám o tom nemá páru. Z toho jsem, myslím, vyrostla a nemám to zapotřebí.
Jak vzpomínáte na loňské účinkování při jubilejních koncertech Spiritual kvintetu?
Musela jsem se držet zpátky, abych mohla zpívat jejich písničky a nezněly příliš operně. Bylo to super. Uvědomila jsem si, jak je důležité mít kolem sebe pohodové lidi, kteří vás neštvou, kteří nejsou arogantní, neprudí a něco umí, což je strašně důležité. Nejdůležitější v kumštu je mít kolem sebe lidi, které máte ráda, kteří mají rádi vás. Jakmile se objeví nějaký arogantní pitomec, který za svou arogancí skrývá to, že nic neumí, to je pro mě konečná.
Česká televize vás představila v pořadu 13. komnata jako ženu, která dokáže úspěšně vzdorovat syndromu vyhoření. Nelitujete toho, že jste byla tak sdílná?
Nelituji. Na konzervatoři jsem měla tři spolužáky, kteří skončili sebevraždou, ještě než vůbec začali svoji kariéru. Deprese je věc, která se těžko zvládá. Šla jsem s tím na veřejnost jen proto, aby si lidé uvědomili, že v tom nejsou sami, ať s ní něco dělají. Už jen přes Facebook jsem dostala tolik děkovných dopisů... Ale už je to za námi, prdíme na to, jedeme dál.
