Příběh největší masové vražedkyně v tuzemské historii se po desetiletích dočkal filmového zpracování. Snímek Já, Olga Hepnarová má v Česku premiéru 18. března na Febiofestu a v běžných kinech pak 24. března. Pro režiséra Tomáše Weinreba jde o celovečerní debut.
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Kde Tomáš Weinreb objevil herečku pro roli Olgy Hepnarové? A proč se točilo v Polsku? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Ještě na škole jste natočil dokument Všechno je sračka, kde vystupoval Hepnarové bývalý přítel Miroslav David. Asi tedy není náhoda, že jste si teď vybrali tohle téma, co?
Kdysi jsme viděli dokumentární film od Zory Cejnkové (jeden z dílů trilogie Hrdelní zločiny z roku 2001 se věnoval Olze Hepnarové, pozn. red.). Šlo o naše první seznámení s tím příběhem. Nic podobného jsme v rámci české historie nečekali. Tady málokdy sáhneme k tak extrémnímu řešení. Překvapila mě ta intenzita nenávisti, která nakonec vedla až k nevídané tragédii...
O Hepnarové existuje i skvělá kniha Romana Cílka. Tam na mě působily ty detaily, její vyjadřování v protokolech, záznamy výslechů.
Jak se vám podařilo najít jejího tehdejšího milence Miroslava? A je pořád takový svéráz, který na všechno nadává?
Míra je takový pábitel svého druhu. Ve všem hledá nadsázku, absurditu, humorný nadhled. Ten je ale velmi expresivní a sprostý. Proto byl tehdy i ten název filmu takový. Film o Hepnarové ho ale až tolik nezajímal.
Vám naopak některé recenze vyčítají, že vy jste Hepnarovou fascinován až příliš...
Z naší strany to ale není fascinace zlem, spíše fascinace extrémním způsobem řešení. Samozřejmě s ním nesouhlasíme, ale zároveň si myslíme, že je nutné točit i o negativních postavách.
Ve světě jsou filmy podle skutečných událostí celkem oblíbené a časté. Proč u nás téma Olgy Hepnarové až dosud nikdo nezfilmoval?
Nechci říct, že Olga Hepnarová je Johanka z Arku. Na tu má ve Francii taky pomalu každý názor. U příběhu Olgy Hepnarové byl ale asi problém, jak ho uchopit. Možná hrály roli i obavy z reakcí.
(Do rozhovoru vstupuje producent filmu Vojtěch Frič: „Dobře je to vidět na tom, že v zahraničí měl ten scénář jakoby lehčí cestu. Třeba při jednání s Poláky o koprodukci. V Česku se vždy naráželo na otázky, jak režijní debutanti přistoupí k té postavě. Jestli tam bude komunismus, a jak bude ztvárněn. V tom to bylo těžké.
Musíte mít zodpovědnost jak k Hepnarové a k její rodině, tak k pozůstalým po obětech, ale i k tomu systému. Například jsme řešili, jestli má být ve filmu i soud. Kdyby nebyl, mohlo by to vypadat, že ji pověsili bez soudu.“)
Režisér Tomáš Weinreb
Je ve filmu ten příběh opravdu reálný se vším všudy?
Je to reálný příběh, ale zároveň je to film. Což je možná ta odpověď, proč si nikdo zatím netroufl to udělat. Nám šlo o to nefabulovat a zároveň z toho udělat existenciální drama. Příběh osamělého jedince, který má problémy s vlastní úzkostí. Hledá samotu, zároveň ji ale nezvládá, není v ní schopen úplně žít. Třeba tím, jak se snaží najít uplatnění v práci. Hepnarovou konkrétně přitahovala auta. Ona byla tehdy jednou z mála profesionálních řidiček. A k tomu zároveň prožívala i problémy sexuální minority.
O tom, jestli byla lesbička, se vedly dlouho spory.
Z jejích slov vyplývá, že šance na sexuální uspokojení, na orgasmus, měla s ženou okolo devadesáti procent, s mužem tak třicet. Její puzení k ženám bylo zřejmé. I to, jak vlastně hledala mužské profese. I když byla relativně malá a jako řidička si tak musela podkládat sezení.
