Populární britský seriál zdramatizovala Kristina Žantovská. Hra plná suchého anglického humoru a vybroušených slovních přestřelek začíná ve chvíli, kdy ve svém volebním obvodu zvítězil dlouholetý opoziční politik James Hacker. Nyní čeká, jaký ministerský post mu připadne. Že to nakonec bude ministerstvo pro administrativní záležitosti, novináři posměšně přezdívané jako politický hřbitov, mu nevadí.
Je odhodlaný udělat vše, aby nezklamal své voliče a reformoval státní správu. Jenže naráží - na snahu úředníků, kteří mu důmyslně hážou klacky pod nohy, aby veškerá moc zůstala v jejich rukou. „Je to v současnosti velmi aktuální hra, která lidi pobaví,“ říká herec Petr Dohnal, představitel titulní role ministra Hackera.
Je politika pro divadlo vděčným tématem?
Myslím, že v dnešní době je většina lidí politiky docela přesycena, ale pokud se podává takovým způsobem, jakým je napsána tato hra, věřím, že její téma bude divákovi hodně blízké. Hra s velkým nadhledem a velice inteligentně předestírá, jak mohou některé mechanismy fungovat a jak si je třeba ani neuvědomujeme, protože někdy vidíme vytržené souvislosti, které novináři nějakým způsobem vytáhnou na veřejnost, a čtenář je jimi samozřejmě ovlivňován.
Ale na jevišti je politika v souvislosti nějakého příběhu, co všechno se vlastně může stát z úplně jednoduchých banalit a záležitostí, a to divácky funguje.
Nevyhnete se ale srovnání, seriál je natolik populární, že jeho hlášky i postavy doslova zlidověly. Co mě jako diváka vlastně čeká nového?
My samozřejmě nemůžeme hrát stejně, jako díky televizní technice a střihu hrají sitcom Angličani. Používáme naše divadelní prostředky a hrajeme tak, jak nejlépe umíme. V tom to bude určitě nové a jiné, takže nakonec uvidíte hru, která vám bude cosi vzdáleně připomínat. Pochopitelně můžeme uvažovat, jak to bude ve výsledku působit, jak nás diváci přijmou, ale vzhledem ke zkušenostem ostatních divadel, kde se inscenace hrála, víme, že se diváci baví, a věřím, že budou i u nás.
Jak se vlastně převádí televizní sitcom na jeviště?
Velmi těžce, jsem zvědavý, jak budou tu technologii vnímat diváci. V tomto směru jsem ale naprosto důvěřoval režiséru Petru Novotnému a výtvarníku Ivovi Žídkovi, protože něco podobného už nastalo u inscenace Králova řeč, kde se také často mění prostředí. V komedii Jistě, pane ministře je to ještě složitější a hlavně rychlejší, protože hra sestává z krátkých scének, kdy se střídají prostředí, z bytu na parlament, z parlamentu do kanceláře - to jsou velké skoky. Ale řešení je zajímavé a věřím, že ta náhlá změna bude pro každého zábavná, koneckonců i mě jako herce překvapuje, když se otočím a najednou se ocitnu v úplně jiné místnosti.
Nechal jste se někým inspirovat při hledání klíče k postavě Hackera?
Na tento tenký led bych se nerad pouštěl, veškeré podobnosti jsou čistě náhodné. Ale řekl bych, že hra není ani tak o politicích, ale o mechanismu úředníků a systému úřadu, který je mnohde zkostnatělý. Víme, že kde nejsou silní politici, tam vládnou úředníci, s tím jisté zkušenosti máme, mnohdy i osobní s konkrétními politiky. A to je asi ten základní kámen úrazu - pokud politik nemá cíle, nemá jasné představy, sílu a zázemí, tak vládu přebírají úředníci.
Jistě, pane ministřeBritský televizní seriál vznikl v letech 1980 - 1988. Odehrává se na fiktivním ministerstvu pro administrativní záležitosti. Děj sestává především z názorových přestřelek mezi novým ministrem Jamesem Hackerem a stálým tajemníkem úřadu sirem Humphreym Applebym. Někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová si seriál oblíbila natolik, že na jeho motivy napsala krátký skeč, ve kterém se s představiteli hlavních rolích - herci Paulem Eddingtonem a Nigelem Hawthornem objevila v televizi na Vánoce v roce 1984. |
Je otázka, jestli a kdy je to špatně, nebo dobře.
V některých případech to tak úplně špatně není, zvlášť když si uvědomíme, co jsou někdy politici schopní vymyslet. Na druhou stranu je to škodlivé, protože politika by měla určovat demokracii, měla by určovat směry, kudy se půjde. Ale i úřední systém by měl být profesionální, což také mnohdy není a což nám pořád chybí.
Nakolik se britské fiktivní ministerstvo podobá naší politické scéně?
To je naprosto modelová záležitost, stejně to podle mého názoru funguje úplně všude ve všech demokraciích, dlouhodobě a ještě dlouho bude.
Jako divák mám k Hackerovi zvláštní vztah - bavím se jeho naivitou, někdy mi je ho líto, ale nikdy se mi nestane, že by mě odpuzoval, čím to je?
Protože Hacker není negativní postava. Je, jak říkáte, spíše naivním člověkem, který vešel do politiky s nějakými ideály a představami. Všichni mu je ale mění a on sám se tím pádem mění také, v čemž je podle mě nebezpečí, které může nastat u každého politika. Možná by tato hra měla být pro politiky příkladem, jak může státní správa, respektive úřední moloch člověka úplně převálcovat.
Vy sám politické ambice nemáte?
Tuto otázku jsem dostal již několikrát, ale opravdu žádné nemám. Sice jsem teď do politiky zabředl víc, když jsem se stal předsedou kulturní komise, protože jsem chtěl pomoci s kulturní politikou města. Ale tím, že jsem pronikl do nějakého prostředí, jenom víc jsem se utvrdil v tom, že politickou ambici opravdu nemám.
Podruhé v krátké době bude na pardubickém jevišti hostovat Petr Kostka, což je u herce jeho typu poměrně neobvyklé...
S ním je báječná spolupráce, na naši druhou nabídku reagoval opět naprosto spontánně a přijal ji, i když je velmi vytíženým hercem, hraje zhruba dvaadvacet představení měsíčně. Přitom není vázán v žádném angažmá, sám říká, že je ve věku, kdy si může vybírat a také si vybírá, kde a s kým chce pracovat. Na každou zkoušku je vždy absolutně připravený, takže už od těch prvních jsme mohli hned nejen aranžovat, ale i rozebírat jednotlivé postavy a zkoušet různé varianty. Spolupráce s ním je opravdu naprosto vynikající, profesionální a příkladná.
James Hacker je již sedmou rolí, kterou máte v současnosti na repertoáru, což je plně srovnatelné s běžně vytíženým hercem. Vy ale ještě vedle toho vedete divadlo v pozici ředitele a uměleckého šéfa. Jak to všechno stíháte?
To by asi měli posoudit jiní - kolegové, pracovníci v administrativě a vlastně i diváci. Z osobního hlediska zatím stíhám, i když vnímám, že je toho příliš a bude potřeba trochu přibrzdit. Vzniklo to ale tím, že nám ubyli herci středního věku a v této kategorii se herci špatně hledají. Na počátku sezony však do angažmá nastoupili Milan Němec a Tomáš Lněnička, čímž se soubor znovu nadechne a já již nebudu muset být tolik obsazován.
Zároveň je to i shoda náhod, kdy se člověk momentálně víc hodí režisérům, což ale nijak neovlivňuji. Spíš to ovlivňuji v opačném směru - role odmítám. Ale hraní je pro mě radost a nečiní mi žádný problém, že jsem herec i ředitel zároveň. Všude podotýkám, že jsem ředitelující herec, nikoli hrající ředitel, v tom vidím docela zásadní rozdíl.
