„Bylo dobře, že na rozdíl od oslav barona Artura Krause tyto oslavy vyzněly velkolepěji a dostaly i celostátní dimenzi. Jan Perner není jen nějaká regionální osobnost,“ říká Kotyk.
Co vás přivedlo ke studiu dějin?
Jako malý kluk jsem si četl historické romány, sledoval jsem historické filmy a viděl jsem, že dějepis dokáže být velmi zajímavý a akční. Začal jsem si půjčovat různé odborné knihy a po gymnáziu jsem se přihlásil na pedagogický institut v Pardubicích. Jako jeden z předmětů jsem si vybral historii, kterou jsem pak i vyučoval.
Učíte ještě na Univerzitě Hradec Králové?
V současné době jsem z 90 procent v Pardubicích. Samozřejmě s bývalým pracovištěm ještě udržuji kontakt. Pokud je zapotřebí, abych učil nějakou výběrovou přednášku, jezdím tam. Kromě toho píšu posudky na diplomové práce a podobně.
Která etapa dějin vás zajímá nejvíce?
Vývoj u mě šel od starších dějin, hlavně od českého středověku, až jsem zůstal u nejnovějších dějin 20. století. Pochopil jsem, že i současnost, kterou kolem sebe prožíváme, jednoznačně vyplývá z toho, co bylo předtím. Pomáhá mi to lépe pochopit věci, které jsou kolem nás.
Platí tedy okřídlené pořekadlo, že historie se neustále opakuje?
Někdy se opakuje, ale někdy ne. Nikdy na sto procent tak, jak se to odehrálo kdysi. Některé indicie nám mohou připadat povědomé, že už se něco takového stalo. Někdy se také opakuje tragédie v roli komedie a obráceně.
Zaměřil jste se na dvě osobnosti spjaté s Pardubicemi. Tou první je Jan Kašpar. Co vás na něm nejvíce fascinuje?
Nechtěl bych si hrát na specialistu na počátky české aviatiky nebo na Jana Kašpara. Na to tu je jeho životopisec Pavel Sviták. Ale fascinuje mě proto, že jsem pochopil, že do svých zájmů a zálib šel se stoprocentním nasazením, dělal pro to všechno, co mohl. Byl odvážný a statečný. Do strojů, které první aviatici používali, by si dnes sedl jen málokdo.
Jan Kašpar svůj první dálkový let prý provedl proto, aby zapůsobil na svou bývalou přítelkyni, které letěl na svatbu...
Jsou to legendy. O Kašparových vztazích k ženám nevíme vůbec nic. Jen se domníváme. Je pravda, že existují i dobové fotografie, kde je Kašpar obklopen spoustou žen. Z toho ale lze jen soudit. Možné je všecko. Podíváme-li se na dobu kolem Jana Kašpara, kdy počátky aviatiky prodělávaly i další evropské státy, nelze se divit, že v době, kdy se uvažovalo i v národnostní rovině, bylo důležité, jestli byl první Čech, nebo Němec.
Kašparova smrt je údajně stále nejasná. Je to tak?
Především je velice tragická. Zřejmě si totiž život vzal dobrovolně. Mohla to být existenční záležitost, kdy se zapletl do obchodu s dřevem a jeho společník ho podváděl. Možná to byla i nešťastná náhoda. Jan Kašpar měl dlouhodobější zdravotní problémy, které se snažil léčit sám. Uvádí se, že na dnešní třídě Míru utrpěl úraz nohy, který se mu špatně hojil. Trpěl úpornými bolestmi. Jak se je snažil odstraňovat, se už taky můžeme jen domnívat. Zeptat už se ho nemůžeme.
Objevil se nápad, že by se z třídy Míru stala „ranvej“ jako památník tohoto letce. Co jste si o tomto návrhu myslel?
Byl to nápad z nouze, když nevyšlo původní řešení. Nápad by ale byl reálný až v okamžiku, kdy by člověk vystoupil na Zelenou bránu. Myslím si, že tenhle nápad by vyřadil starší lidi. Na třídě Míru by musela být informační cedule. Sloup s rukávem, který měl vzniknout původně, se v té době vůbec nepoužíval. Osobně mě šokovalo, když se mě autor vítězného návrhu pomníku zeptal, jestli Jan Kašpar byl opravdu prvním českým letcem. Nebo jestli si tady v Pardubicích jenom nehrajeme na nějakého dalšího Járu Cimrmana. Přitom dostal veškeré životopisné údaje.
Druhou osobností je Jan Perner. Co vás inspiruje na něm?
Něco podobného jako na Janu Kašparovi. Jeho život byl dlouhý pouze 30 let. A co za tu dobu stihl? Nejen projekci železničních tratí, ale i studie v zahraničí, vymyslel i první českou železniční terminologii. Měl také spoustu vlasteneckých aktivit. Z tohoto úhlu pohledu obě tyto osobnosti vykazují to, co někteří naši současníci vůbec nemají - tah na branku. To, co dělali rádi, dokázali nabídnout i společnosti. Dělali to ve prospěch lidí kolem sebe, ve prospěch národa - tehdy to nebylo sprosté slovo.
Která slova do železniční terminologie zavedl?
Ve všech vědních oborech se tehdy používala německá terminologie. Přinesl názvy železnice, železniční dráha, trať. Dlouho se používalo slovo drážení, ale dnes by to mohl odvozovat od slova dráždit nebo být drážděn. To bychom ale byli velice daleko od původního smyslu. (smích)
Perner byl workoholik. Platí to i pro vás?
V jistém slova smyslu ano. Snažím se historií bavit. Zájem o regionální dějiny jsem měl vždycky a snad za mnou nějaká práce zůstává. Za svůj úspěch bych považoval, že se mi podařilo zapsat Larischovovu vilu, tedy Zámeček, na seznam kulturních památek.
Co vás vůbec přivedlo k tomu, abyste se angažoval v problematice pardubického Zámečku?
Myslím si, že období heydrichiády bylo pro Pardubické dobou, kdy se postavili proti nacismu a za obnovu demokracie. Bylo to podle mě nejstatečnější období ve 20. století. V pardubických ulicích jsou pamětní desky připomínající oběti heydrichiády. Nasadili svůj vlastní život za demokracii. Teď ji máme vybojovanou, ale jako kdyby se lidem po totalitě stýskalo. Kdosi přicházel s námětem, že budova Zámečku bude využita komerčně. Přitom tam docházelo k selekci ležáckých dětí od jejich matek a měl se z toho stát sklad na víno. Připadalo mi to nedůstojné a snažil jsem se udělat vše pro to, aby k tomu nedošlo.
Když to vezmeme obecně, myslíte si, že jsou lidé schopni se z historie poučit?
To si rozhodně nemyslím. Vše mluví proti tomu. Kdyby se lidstvo poučilo, neválčilo by, nevyháněly by se celé národy a lidé by vůči sobě neměli ty nejhorší úmysly.
Ze které etapy by se lidstvo mělo podle vás poučit nejvíce?
Pro nás Čechy by měly být velice poučné oba totalitní režimy 20. století. Myslím si, že oba velmi poznamenaly náš národní charakter. Pokud lze o něčem takovém vůbec mluvit. Dnes jsou různé připomínky vůči demokratickému politickému systému, ale lidé ztrácejí historickou paměť. Ať si porovnají demokratický systém s těmi totalitními. Rozdíly musí nutně vyvstat.
Čím to je, že lidé tyto věci zapomínají?
Někteří zapomínají záměrně. To, na co by vzpomínali, by nebylo to nejlepší. Někteří jsou pohlceni do zrychleného tempa současného času. Nebo řeší základní existenční problémy - svou zaměstnanost, rodinné problémy a podobně. Nějaká historie pro ně v tu chvíli samozřejmě nic neznamená.
A pak se stane, že volí komunisty.
Stane se i to, že mohou volit i fašistické strany. Dva politické extrémy tu stále jsou. Nevidí to jen hlupák.
Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že jste dost skeptický vůči současné české povaze. Je to tak?
Nechci všechny házet do jednoho pytle. Nevím, jestli vůbec český národní charakter existuje. Nejvíce se naší současnou povahou zabývají Poláci, nás to tolik nezajímá. Když ale zabrousí do tohoto pole, je jim nenápadně naznačováno, ať si hledí svého. Nemáme to rádi. Máme špatné svědomí, nebo co to je? A tohle je něco, s čím mohou pracovat různí političtí manipulátoři, kteří toho využívají při volbách.
Jiří KotykPardubický historik, který se narodil v roce 1946, působil jako vysokoškolský pedagog Univerzity Hradec Králové, je předsedou pardubické pobočky Masarykovy společnosti. Je spoluzakladatelem společnosti prvního československého aviatika Jana Kašpara a společnosti průkopníka české železnice Jana Pernera. Jmenované společnosti se v nedávné době zasadily o renovaci hrobek obou těchto osobností. Z historie se Kotykův zájem soustředí například na problematiku českého fašismu, spolupracovníků operace Silver A na Pardubicku či procesy v padesátých letech. Zasáhl i do debat kolem odkazu mistra Jana Husa svou knihou Spor o revizi Husova procesu. Dlouhodobě se věnuje regionalistice Pardubicka. Mezi jeho koníčky kromě historie patří především cestování, zvlášť rád má Itálii. |
Nahráváte mi na další otázku. V minulosti jste se postavil proti prezidentu Miloši Zemanovi. Je možné jeho působení přirovnat k nějaké jiné historické etapě, nebo je to naprosto bezprecedentní?
Prezidentské výstupy v poslední době nemohu považovat za šťastné. Zdají se mi hrubě populistické, pracují s politickou nevzdělaností. Jde jen o to, aby pan prezident byl znovu zvolen. Na druhou stranu, má-li někde převzít svou odpovědnost, raději se tomu vyhýbá. Jeho výrok na adresu Ferdinanda Peroutky nebyl nikdy uspokojivým způsobem omluven. Pan prezident je člověk, který má vždycky stoprocentně pravdu. Velmi dobře si bohužel pamatuje ty, kteří s ním nesouhlasí. Když byly pověšeny proslulé trenky na místě, kde vlaje prezidentská standarta s heslem Pravda vítězí, začalo se spekulovat o umístění bezpečnostních rámů v katedrále sv. Víta. Ale podstata těch trenek a především jejich barvy byla upozaděna.
A už se někdy stalo, že by se prezident choval takovýmto způsobem?
To by bylo na celou přednášku, jaká jsou specifika jednotlivých prezidentů. Ale každý občan měl svého oblíbeného i neoblíbeného prezidenta. Pohybovali bychom se v hodně subjektivní rovině. Třeba prezident Hácha byl prezentován jako prezident-kolaborant. Ale když si uvědomíme, jak s ním Hitler zacházel... Nebylo to jednání gentlemana. Můžeme mít různé pohledy na různé prezidenty. Edvardu Benešovi byl vyčítán rok 1938 a 1948, kdy v krizových situacích podlehl. Ale je otázkou, jestli by takovou situaci ustáli jejich kritikové.
