Z pánve se line vůně smažící se cibulky a okny se dovnitř dere slunce, které konečně navštívilo Severní Karelii. Reprezentanti se trousí k obědu.
Tady jsou na dva týdny doma.
Hotelů je v nejbližším okolí poskrovnu. Vlastně tu nejsou žádné. Kdysi bydleli Češi při Světovém poháru v Kontiolahti ve velkém srubu s palandami u místního jezera, který provozovala náboženská společnost. Když už před třemi lety nebyl k mání, rozhlíželi se po okolí.
A objevili motel Kontio.
„Tři roky sem jezdíme. Tak nám slíbili, že ho pro nás podrží i během mistrovství světa,“ říká Pavel Levora, manažer svazu.
Protáhlá bílá budova je nízká a dřevěná. Nejbližší civilizaci představují benzinová pumpa a silnice do města Joensuu. Krajině dominují lesy, zasněžené louky a sobi. „Jsme tu odříznuti uprostřed ničeho,“ povídá Jitka Landová.
Trenéři si však pochvalují místní pozitiva. Vždyť všechny další týmy musí denně ze stadionu dojíždět nejméně 14 kilometrů, většinou do sedmdesátitisícového města Joensuu. V tamním hotelu Kimmel, kde je ubytováno nejvíce výprav, navíc ještě nad ránem vyhrává hlučné karaoke. „Americké holky prý musely spát v masérně, jinak by vůbec neusnuly,“ doslechla se Landová.
Jistě, Češi ve svém Kontiu nedisponují hotelovým komfortem. „Ale třeba takový Ondra Moravec si potrpí na svůj klid. Radši je tady než v pětipatrovém hotelu,“ ujišťuje svazový prezident Jiří Hamza.
Tentokrát si navíc motel pronajali celý. „Cena nebyla přestřelená,“ tvrdí Hamza. A tým tak zároveň omezuje zdravotní rizika. „Nepohybujeme se v místech, kde je větší koncentrace lidí.“
V pokojích, rozmístěných po obou stranách dlouhé chodby, bydlí celkem 26 závodníků a členů realizačního týmu.
Po večerech bývá program klasický: masáže, filmy, knížky, studium na státnice (Landová: „Pokouším se, ale je to boj.“) či surfování po internetu – tedy pokud právě nespadne síť, což je relativně častý jev.
„V tom případě se slézáme do společenské místnosti a diskutujeme,“ povídá šéftrenér Ondřej Rybář. O čem? „Kupujeme autobus,“ rozesměje se fyzioterapeut Roman Karpíšek.
Jestliže mají své regenerační autobusy cyklistické profitýmy, proč by ho nemohli mít také oni, že?
„Ale jedině s otevřenou střechou,“ přeje si Veronika Vítková.
Rybář podobné debaty raději hned upřesňuje: „To jsou zatím jen takové sny.“
Společenská místnost je zároveň jídelnou spojenou s malou kuchyňkou. Poprvé si přivezli na mistrovství světa vlastního kuchaře, Petra Bielčíka z horské chaty na Suchém vrchu v Orlických horách. Pod oknem jsou v jídelně vyrovnané bedny s proviantem. „Na seznamu, co vzít s sebou, jsem pracoval celý týden,“ říká Bielčík. „Šest jsme jich sem vezli z Česka, zbytek potravin denně dokupujeme.“
Ke snídani podává pečivo, sýry, šunku, marmeládu, müsli. „A každý den dělám kaši, na střídačku vločkovou, rýžovou, jáhlovou.“ K obědu mají dnes česnekovou polévku a čočku na kyselo. A k večeři bude vepřový plátek s dušenou zeleninou a navrch dukátové buchtičky se šodó.
„Dvakrát jsme měli také lososa,“ vypráví Vítková.
Motel Kontio, dočasné bydliště českých biatlonistů.
Jídelníček pro šampionát jim sestavila výživová poradkyně Romana Davidová, přítelkyně Michala Krčmáře. Ve vzdálenějších oficiálních hotelích by sice mohli mít na výběr z pěti i více jídel ze švédských stolů, ale nestěžují si. Koneckonců: „Když se oběd nedojí, máme potom na večeři výběr i my,“ říká Michal Šlesingr.
Ondřej Moravec si naloží čočku a utrousí: „Dal bych si k ní párek.“
„Párek nebyl na seznamu,“ namítne Rybář.
Šlesingr si nestěžuje: „Já jsem dost na sladší jídla. Palačinky, buchtičky a tak. A cappuccino od trenéra.“
Mytí nádobí se ujímá Hamza. „Jsem zvyklý z domova. Mám čtyři děti. Kdybych ho doma nemyl, manželka by mě zbila,“ sděluje se smíchem.
Na oběd navazuje krátká, desetiminutová porada. Ženy trénují od 15.15, muži od 17.15, mezitím zvládnou fotografování celého týmu.
Po tréninku budou opět v permanenci pokoje, kde sídlí masérka Česneková a fyzioterapeut Karpíšek. „Preventivně provádíme půlhodinová protahovací cvičení. Zaměřujeme se na dýchání a uvolňování trupových svalů,“ líčí Karpíšek.
O kus dál jsou na dveřích nápisy pyykinpesukone (pračka) a kuivaushuone (sušárna) a hned vedle nalézáme místnost, jejíž finský název je naopak každému srozumitelný: Sauna. „Někteří z nás ji využívají,“ prozradí Hamza. „Možná bychom tu i zhubli, ale to bychom nesměli mít tak dobrého kuchaře.“
Chodbu mezi pokoji, která odtud vede, lemují lyžařské i jiné boty. A na zemi tady leží rovněž česká vlajka, upevněná na dlouhé větvi, kterou uřízli v nedalekém lese. To aby s ní mohli pořádně mávat při vyhlašování smíšených štafet.
Biatlonisté věří, že ji budou v Kontiolahti ještě potřebovat.
