V Pardubicích funguje jedno ze 13 komplexních onkologických center. Primář onkologie Jaroslav Vaňásek je spokojen s přístroji i s erudicí lékařů, ale chtěl by, aby pacienti byli léčeni rychleji.
Onkologii v Pardubicích si lze představit jako nemocnici uvnitř jiné nemocnice. Soukromé zařízení Multiscan před lety investovalo do nového oddělení a vybavilo jej. Spolupracovat ovšem musí a také chce i s krajskou nemocnicí, která jej obklopuje. Soužití soukromého investora s krajským zařízením v minulosti vedlo ke konfliktům, neboť vedení kraje bylo přesvědčeno, že Multiscan vyvádí ven peníze, které by si mohla vydělat nemocnice sama.
Před lety zavládlo příměří, teď už tu panuje mír, byť jisté napětí asi zůstalo. To, čím ministr financí Andrej Babiš před pár týdny ocejchoval celou krajskou nemocnici, ale onkologie nemá: špatnou pověst.
„Oddělení patří k lepším v republice jak co do vybavení, tak co do personálu. Není se za co stydět. A pokud jde o spory. Ano, představitelé Multiscanu a nemocnice na sebe útočili, postupně to všechno vyvanulo a nakonec se ukázalo, že to o ničem podstatném nebylo,“ řekl primář pardubického onkologického centra Jaroslav Vaňásek.
Uznávaný onkolog profesor Jiří Vorlíček před pár dny v Lidových novinách vyzdvihl to, jak pardubické onkologické centrum spolupracuje s pracovišti v regionech. Opravdu to u nás v kraji funguje tak dobře?
Máme v kraji detašované ambulance, a tak i když se pacienti nedostanou přímo do onkologického centra v Pardubicích, dohlížíme na jejich léčbu v Ústí nad Orlicí, ve Svitavách i v Chrudimi. Jinde existuje jistá nevraživost mezi menšími a většími pracovišti, zde je vše pod jednou střechou a neexistuje problém mezi centrem a okresy.
Jinde se tedy podle vás může stát, že onkolog v okrese řekne - to zvládnu sám. Ale vy mu můžete odpovědět: Ne, to nezvládneš, budeme to řešit my?
Přesně tak to funguje. Pracujeme jako tým, řada lékařů mezi sebou svým způsobem soupeří, je tu výměna názorů, informací. Když někdo sám sobě dělá šéfa, může zabřednout do rutiny a používat ne úplně optimální postupy. Teď navíc máme takovou vizi, že v kraji vytvoříme jednotný systém péče tak, abychom se scházeli se specialisty a primáři jednotlivých nemocnic nejenom nad pacienty, ale i nad naší činností, aby byli více zataženi do problému.
Každý rok onemocní v Pardubickém kraji rakovinou tři čtyři tisíce lidí, kolik z nich se dostane k vám do specializovaného centra?
U řady pacientů jde o nezáludné diagnózy, které lze vyřešit jednoduše, drobným chirurgickým výkonem, a žádné centrum nepotřebují, péči je tak možno zajistit přímo v okresech. Pokud jde o Pardubice, máme za rok zhruba tisíc ozářených a chemoterapii absolvuje asi dva tisíce lidí za rok. Část lidí nám odchází mimo kraj, míří do Hradce, Olomouce, Prahy a Brna. Často jde o diagnózy, které jsou vzácné, kterými se nezabýváme. Naopak k nám jezdí část pacientů ze Středočeského kraje, především z oblasti kolem Kolína.
Klíčové pro pacienty s touto diagnózou je rychlost. Rychlá diagnóza i rychle nasazená léčba. Jste spokojený s tím, jak jste rychlí?
Nejsem. Proces od diagnózy k léčbě by měl jít rychleji. Z našeho pohledu je nepříjemné, že jsme na konci řetězce, pacient to počítá od chvíle, kdy poprvé přišel k lékaři, pak absolvuje řadu vyšetření, čeká na výsledky rezonance, pak je třeba doplní CT, objednají ho na operaci. Pak k nám přijde pacient, je tu první den a ptá se: Kdy už se mnou budete něco dělat? Ano, je u nás první den, ale on měsíc a půl chodí po doktorech. Chápe to jako systém a ten systém se velmi vleče. Mít karcinom, vědět o něm a měsíc a půl čekat, co se mnou bude, tak jsem taky naštvaný.
Myslel jsem, že jste zkrátili čekací lhůty na dva týdny...
Pokud jde o ozařování ambulantní, tak ano, do čtrnácti dnů. Při ozařování během hospitalizace je dostupnost pro nemocné z našeho kraje dobrá díky spolupráci se všemi lůžkovými pracovišti naší nemocnice. Obvyklá čekací doba na lůžko je dva až čtyři týdny. Dále k nám však přicházejí i pacienti ze Středočeského kraje. Zčásti tak nahrazujeme kapacitu pražských fakultních nemocnic. U chemoterapie není problém, to je otázka pár dní, ozařování však trvá šest sedm týdnů. Na lůžka se proto čeká někdy i měsíc. Někdy je těžké pro pacienty, kteří už mají léčbu za sebou, sehnat v nemocnicích v kraji jiné lůžko. Lepší kooperace s regionem by nám řadu postelí uvolnila. Předpokládám, že po spojení nemocnic do jediného celku bude spolupráce snazší.
Tato situace asi není jen v Pardubicích. Aby se pacient dostal na řadu někde jinde dřív, to by musel mít známé. Je to tak?
Obávám se, že ano. Situace je v celé zemi podobná, u nás jsou čekací lhůty kratší než třeba v Praze.
Potřebujete pomoc od nemocnic. Co dál by vám pomohlo?
Chceme vybudovat nový stacionář pro chemoterapii, který je stísněný. Měl by se rozšířit, ale stále společně s nemocnicí hledáme v areálu vhodné místo.
Co má člověk udělat pro to, aby se do vašeho centra nedostal?
Pro časný záchyt je důležité využívat základní screeningové programy, jsou dobře kontrolované a organizované. Rozhodující je mamární a gynekologický screening, screening pro karcinomy zažívacího traktu. Lze se také obracet na různé lékaře, když člověk má pocit, že není něco v pořádku. Třeba na Žlutém Kopci (pozn. redakce: Masarykův onkologický ústav v Brně) je nabízen systém preventivních komplexních prohlídek. Můžete tam zajet a nechat se komplexně vyšetřit.
To byste doporučil?
Kdyby populace využívala možností, které má a jež jsou zadarmo, stačilo by to. Když díky screeningu přicházejí ženy v časných fázích s karcinomem prsu, jedná se o milimetrová ložiska. Pak samozřejmě i léčba probíhá zcela jinak než u tumoru, který je nevyléčitelný už od samého počátku.
