RECENZE: Kabátům na Vypichu chyběl „jen“ moment překvapení

Kabát svým druhým vystoupením na pražském Vypichu v návštěvnosti překonal první „Po čertech velkej koncert“ před pěti lety i pověstné Nedvědy na Strahově. Rekordní představení pro více než šedesát tisíc diváků klapalo přesně, profesionálně a bez prostoru pro risk.

Přestože ještě v létě se členové Kabátu hecovali, že by mohli představit novou desku nebo alespoň nějaké písničky z ní, nakonec na pražském Vypichu zněl znovu průřez největšími a většinou zlidovělými hity, které fenomén z Teplic za svou bohatou kariéru napsal. 

Po čertech velkej koncert 2

75 %

Kabát, 13.9. 2014, Vypich, Praha

Zvláště v první půlce koncertu bylo cítit, že i kapela po několikaletém „točení“ stejných písní potřebuje alespoň nějakou změnu, a tak upravila setlist. Koncert zahájil bubenický marš a netypicky skladba Úsměv pana Lloyda, ale doopravdy se rozjel při písničce, kterou Kabáti minulý Vypich otvírali. „Jste připravený slavit a dobře se bavit?“ vyzval naplněný areál Josef Vojtek. „Tak jdem, proč ne, všechno to rozbijem,“ zněl už refrén následujících Porcelánových prasat sborem.

Úhyby k písničkám jako Dávám ti jeden den nebo Centryfuga, které Kabát oprášil, sice bránily dojmu, aby koncert působil jako úplná repríza. I přesto bylo znát, že fanoušci skutečně přišli, aby si znovu zazpívali Na sever, Burlaky, Žízeň, Buldozerem, Dole v dole nebo Pohodu. Kapela jim to nijak nekomplikovala. 

Kabátu se povedlo koncert dramaturgicky dobře vystavět a počkat si na efektní moment. Ohromnou scénu se skvělými světly muzikanti využívali povětšinou střídmě. Ohně z ní začaly šlehat až v polovině při Go Satane Go, která byla vizuálně nejpůsobivějším momentem koncertu. Pak už vystoupení „jelo“ hudebně i na pohled podle osvědčeného scénáře až k ohňostroji po Moderním děvčeti, jímž Kabát koncert i tentokrát, jako před pěti lety, uzavřel. 

Že se vrací do stejné a známé vody bylo patrné i ze samotných muzikantů. Nebyl na nich znát žádný stres z toho, že hrají skoro jediný koncert za rok, na pódiu působili (až na strojené Vojtkovy promluvy) uvolněně a byli skvěle sehraní. Snad až na infantilní vložky s písničkami o zvířátkách koncert neztratil tah až do finále, které ukázalo, že sázka na jistotu je přesně to, co Kabáti umí a jejich fanoušci chtějí.

Největší koncert tuzemské kapely byl od začátku do konce a po všech stránkách profesionálně odvedená práce. Ale přesto působil jen jako druhý v řadě, bez ambice překonat sama sebe. Chyběl mu moment překvapení, čerstvý vítr, který by typickou kabátovskou rockovou show, která se s níčím moc nepáře, rozsvítil a posunul energii kapely i publika nějakým nečekaným směrem.