Rád hraje golf, vystupuje v televizi, oddával Lucii Bílou a dokáže sehnat peníze na dobročinné projekty, zvelebil lanškrounskou farnost. Teď například chodí na účet lanškrounské farnosti peníze na podporu nemohoucích starých duchovních. „Neměli štěstí, aby žili v takové době jako my dnes,“ říká Czendlik.
Na faře v Lanškrouně otevře zašupovací dveře, za nimiž sedí u počítače v místnosti až po strop zaplněné šanony dvě jeho spolupracovnice. A s chlapeckým úsměvem je začne chválit až do nebes. „Ty dělají hlavní práci, bez nich bych to nezvládl, já jsem tady jen pro okrasu,“ říká.
Obě dámy se smějí a vrtí hlavou. „A pak se nedivte, že ho tady všichni milujeme,“ říká jedna z nich.
Jste v Lanškrouně 21 let, jak jste se za tu dobu změnil?
Nejlépe změny na mně pozorují přátelé z Polska. Říkají: ty jsi už hotový český Pepík. Pravda je, že do českého prostředí jsem přišel s myšlenkou, že se musím změnit, přizpůsobit se. A ne s tím, že se bude okolí přizpůsobovat mně. Myslím, že dějiny Lanškrouna a dějiny České republiky znám lépe než některý Čech, který absolvoval základní a střední školu.
Začínal jste v Náchodě. Uměl jste alespoň trochu česky?
Když jsem do Čech přišel, znal jsem jen dvě česká slova - pozor, vlak. Na tom jsem vybudoval svoji češtinu, neměl jsem žádné kontakty, začal jsem vše budovat od základu. Ale jsem trochu bojovník a dříč. Byl jsem vychován na vesnici, oba dědové byli zemědělci a u mých rodičů byla na prvním místě práce, na druhém práce a na třetím zase práce. Škola pro ně nebyla důležitá, podstatné bylo, abych byl slušný člověk a uměl pracovat. Moji rodiče si o mně možná mysleli, že jsem líný, na rozdíl od mých sourozenců, kteří zase byli rádi, když mohli utéct ze školy na pole. Já jsem dělal spíše domácí práce s babičkou. Byl jsem průměrný student, některým kolegům jsem záviděl, jak se snadno učí, cítil jsem se jako outsider, vše jsem musel dohánět. Ale to všechno mě naučilo trochu disciplíny, organizovat si čas, pracovat se sebou i s ostatními.
A teď jste spokojený?
Nevím, čím to je, najednou se dostávám do situace, kdy se trochu nepoznávám. Místo, abych se radoval nad tím, co se povedlo, vidím, co se nepovedlo, že jsem mohl udělat víc, že jsem protivný, nepříjemný. Vidím své hříchy, že jsem někoho pohoršil, někomu možná ublížil. Cítím určité uspokojení, ale na druhou stranu se někdy zamýšlím nad tím, jestli je to správná cesta. Někdy jako bych raději vzal všechno zpátky a žil někde schovaný a nenápadný.
Přemýšlíte nad tím, zda role, do které jste pasován, kněz - celebrita, jestli je správná?
Ano, někdy z toho mám hrůzu. Říkám si, jestli by nebylo smysluplnější, abych zůstal u jednoho nebo druhého dědy a nedělal toho zemědělce, nezplodil deset dětí. Něco jsem vybudoval, a když mám depku, říkám si, že jsem nedělal jen samé blbosti, něco se mi povedlo, na druhou stranu se začínám obviňovat, zda cesta, po níž jdu, je ta správná. Proč, to nevím.
A za ta léta v Čechách se změnil i váš vztah k Bohu?
Musím říct, že s mým šéfem nahoře si velmi dobře rozumím. Občas mám možná problém s jeho středním managementem (smích). Říkám, že s Pánem Bohem v zádech se člověk může pustit do všeho. Postupem doby si daleko spíše uvědomuju, jak je moje víra malá, křehká, spíše než abych na sobě pozoroval, že ve víře rostu. Někdy s Pánem Bohem nemluvím, někdy se s ním pohádám, někdy mu neberu telefony, někdy zase já, když volám, tak mi to nezvedá. Už jsme se dostali spolu do takových krizí, že za normálních okolností už bychom byli spolu rozvedeni. Ale pořád komunikujeme.
Co je na práci faráře nejtěžší? Mě osobně by asi trápila povinnost zpovídat lidi...
Trefil jste hřebíček na hlavičku. Potíž je v tom, že z čeho by se lidé zpovídat měli, to často neřeknou, ale zpovídají se z věcí, které hříchy nejsou. Někdy mi to přijde jako ztracený čas. I když prožil jsem hodně zpovědí důležitých, které se třeba ani neodehrály ve zpovědnici. Zpověď, nebo jak se správně říká svátost smíření, má smysl především tehdy, když se člověk nejdříve smíří sám se sebou. V dětství, když jsem šel ke zpovědi, musel jsem se nejdříve vyzpovídat před rodiči a dostal jsem odpuštění a až pak jsem šel ke svátosti smíření.
Tedy nejdříve napravit chyby? Co jsem ukradl vrátit, komu jsem ublížil, tomu se omluvit.
Ano. Tak by to mělo vypadat, aby se děti zpovídaly před rodiči, soused před sousedem, manžel před manželkou, přítelkyně před přítelem a tak dále. Uzavřít zpověď jen do kostela, co řekne kněz, to je příliš málo, důležitější a podstatnější je zpověď, kterou vykonáváme mezi sebou.
Ale ze zpovědnice nikoho asi nevyhodíte?
Na to nemám povahu. Snažím se lidem vysvětlovat, v čem smíření spočívá. Snažíme se dva tisíce let, ale vidíte, jak náš svět i ten křesťanský vypadá. Vždy se zasměju, když slyším, že se našel nějaký samozvaný spasitel a přichází s receptem, jak udělat lidem život na zemi šťastný a vždy si řeknu: My to děláme dva tisíce let, máme nějakou zkušenost a někdo přijde a myslí, že to zařídí za chvilku.
Změnil jste se vy, změnil se i Lanškroun?
Město mělo štěstí na vedení, byli tu skvělí lidé a já už to město nemusím obhajovat, že je krásné. Jezdí za mnou známí i cizinci a jsou fascinováni městem. Nedošlo tu k žádným tunelům, podniky se dobře transformovaly, vznikla tu spousta dalších firem. Vidím to i u mne v kostele. Když mne někdo v kostele zastupuje, tak mu říkám: pozor, pořádně se připrav - my v Lanškrouně v kostele žádné blbce nemáme. Máme zde průřez obyvatelstva, babičky, studenty, úspěšné manažery, ředitele, zároveň hodně miminek a malých dětí.
A stopy po tom, že zde byly kdysi Sudety, jsou pryč?
Četl jsem před časem anketu, v níž mladý člověk z Lanškrouna říkal, že se bojí zrušení Benešových dekretů. Pro mne je nepochopitelné, jak v něm může existovat představa, že se sem vrátí Němci a vezmou lidem polnosti a domy, kde bydlí. Myslím, že jsme se s tím dávno srovnali. V tomto kontextu mi vadí, že česká vláda se ke konfliktu na Ukrajině nestaví tvrdě. Vím, že sankce nepřináší okamžitý efekt. Možná na ně doplatíme, ale jsou věci, na nichž jsme se dohodli, a cizí stát nemůže měnit v 21. století vnější hranice. Je mi líto, že jsou čeští politici k tomu tak laxní.
Možná to není vina jen politiků. Třeba ta opatrnost vychází z české povahy.
Asi ano. Já jako Polák jsem fascinován Českou republikou, líbí se mi česká povaha. Ale jednu malou laskavou připomínku mám. Že mi schází víc toho českého vlastenectví, to bych lidem přál. My Poláci si vážíme Čechů, je to náš nejoblíbenější soused, a jediný, kdo se shazuje, podceňuje, jsou oni sami. V očích Evropy budou hrdiny, třeba i skrze atentát na Heydricha, ale sami jsou schopni říct: „My jsme poserové.“ To by Polák o svém národě neřekl.
