Nová publikace Krajské knihovny má název "Všední život na Pardubicku v období nacistické okupace a druhé světové války" a vedle knižních a časopiseckých pramenů vychází především ze vzpomínek šesti desítek pamětníků.
"Snažily jsme se zachytit, jak se za druhé světové války doopravdy žilo," říká i za své kolegyně knihovnice hlavní autorka Karla Jará.
Knihovna vydává populárně naučnou knihu. Je to vzácný jev?
Je běžné, když knihovna vydává bibliografie, ale tato je po delší době něco neobvyklého. Od doby, kdy vydávala dokonce beletristická díla, už nějaký ten rok uplynul.
Na titulním listu jste uvedena jako hlavní autorka, v závorce vaše čtyři kolegyně z knihovny. Jak jste si rozdělily práci?
Dana Bošková se podílela na technické a grafické redakci publikace, Martina Zlatohlávková a Lýdie Nečasová na rozhovorech s respondenty - chodily za pamětníky, anebo oni přicházeli k nám do knihovny. A kolegyně Eva Skálová se podílela na jazykové úpravě, protože má úžasný jazykový cit a vychytala všechny chybičky.
A vy jste byla tím motorem?
Byla jsem z autorského kolektivu jediný Pardubák, dokonce v druhé generaci, navíc jsem žila v domě, který byl poznamenán prvním náletem v srpnu 1944. Takže to chápu jako splacení dluhu generaci, která to všechno zažila.
Jaké byly další impulsy ke psaní?
Určitě mě ovlivnila vyprávění mého otce i to, že jsem na základní škole učila 25 let dějepis a češtinu a pochopila jsem, že pro děti je ideální, když si mohou věci osahat nebo projít místa, o kterých vyučující vypravuje. Třeba když jsem přinesla dětem ukázat střepinu z bomby, která dům poničila. Impulsem pro mě byla i zmínka kolegyně Boškové, že by stálo za to zabývat se vzpomínkami pamětníků na období okupace a světové války.
Které téma se vaší pětici zpracovávalo zvlášť obtížně?
Hlavně je třeba říci, že autorů naší knihy bylo mnohem více. Patří mezi ně 62 respondentů, jejichž životní příběhy jsme zachytily a jsou obsažené ve více kapitolách. Těžké bylo, když vyprávěli o blízkých, kteří zahynuli při popravách nebo při náletu a také když vzpomínali na kamarády, známé, někdy i příbuzné označené žlutou hvězdou. Obdivovala jsem ty, kteří byli ochotni přijít a hovořit o svých strašných životních zkušenostech.
Proč jste zvolily pojetí "všedního života"?
Žádná z nás není historikem a věděly jsme, že odborníci velmi dobře popsali historii odboje, Zámečku a květnových dnů na konci války. My jsme šly po tom, co zpracováno ještě dobře není, a to je všední život. Kromě vypjatých situací, kdy se lidé dozvídali o popravách na Zámečku, byla spousta všedních dní, kdy chodili do školy, divadla, kina a podobně. Takže jsme se snažily zachytit, jak se doopravdy žilo - ten obyčejný všední život.
Co vás nejvíc překvapilo?
Když si promítnete, co bylo, stanná práva, omezení tisku, zákaz vydávání knížek řady významných spisovatelů, tak člověka zaujme jaké množství kulturních akcí na Pardubicku bylo, jak hodně se například i tancovalo. Udivilo nás i to, jak skutečně velkolepě Pardubice oslavovaly 600 let povýšení na město v roce 1940.
Kvetl za války také sport?
Sportovních akcí bylo veliké množství, ale ty největší, Velká pardubická a Zlatá přilba, se nekonaly. Národní tenisový turnaj juniorů se pořádal prakticky každoročně, dokonce po druhém spojeneckém náletu v roce 1944 část mladých tenistů pomáhala s odklízením trosek, druhá část hrála soutěže. A ti vyřazení z turnaje chodili pěšky na vlak do Hradce Králové, protože z rozbombardovaného pardubického nádraží vlaky nejezdily.
Jaký měli lidé vztah k Němcům?
Ti byli poučeni, že mají s Čechy vycházet co nejlíp, protože německá říše bere protektorát pod "svou ochranu". Dokonce existují svědectví, že někteří snad salutovali před sochou T. G. Masaryka, ta však byla později odstraněna. Počáteční úspěchy německé armády obyvatelé protektorátu nesli velice těžce, na druhou stranu se škodolibě radovali třeba z toho, když se vyhladovělým německým vojákům po konzumaci spousty neobvyklých potravin v Čechách dělalo zle. Nebyli na ně zvyklí, protože v Německu bylo všechno na lístky.
Převzali lidé v Pardubicích německou nenávist k Židům?
V knize zachycujeme, jak se vyrovnávali třeba s tím, když potkali souseda, o němž nevěděli, že je židovské národnosti, a najednou měl hvězdu. Obchody musely být označeny cedulkami, že se Židům neprodává, anebo prodává pouze v přesně určeném čase, nesměli na sportovní a kulturní akce, dokonce i některé části města byly pro židovské obyvatele zakázané. Povinné byly i česko-německé nápisy. Označení ulic, živností, dvojjazyčné texty všech plakátů a vyhlášek. Jediné místo, kde se nikdy neobjevil povinný česko-německý nápis byla prý Kunětická hora. Kunětické družstvo si vždy vymyslelo nějakou výmluvu, že to není možné na hrad umístit, že ceduli dosud nevyrobili a další důvody.
Gradovaly protižidovské postoje?
Jedni se nepoddali, druzí ano. Smutné je, že už v roce 1939 se psalo v novinách o tom, že mezi pardubickými advokáty a lékaři je hodně Židů a že se u smíšených manželství čeká jejich rozluka. Když jste se tázal, co mě nejvíc překvapilo, tak tato žlutá židovská hvězda. (ukazuje na fotografii v knize) Já jsem ji viděla vždycky na fotografiích přišitou a tady vidíte, že je na ní naznačeno, jak má být vyštepovaná, z čehož vyplývá jasný pokyn, že musí být přišita tak, aby nešla strhnout. A to působí hrozně. Ztráty židovského obyvatelstva na Pardubicku byly nesmírné.
V čem byly Pardubice za války především výjimečné?
Hned v několika věcech. Za prvé vznikly takzvané Velké Pardubice. Na začátku okupace mělo město zhruba 30 tisíc obyvatel, ale když se připojil Svítkov a další obce, tak už to bylo kolem 60 tisíc. Dále tím, že tak velkolepě slavily 600 let povýšení na město. A hlavně tady byly významné podniky, které musely vyrábět pro okupanty. Především to byla Fantovka, dnešní Paramo a ke konci už byla válka ve znamení boje o pohonné hmoty. A kromě Fantovky tady byly Explosia a nádraží jako velký železniční uzel i sídlo oberlandratu a gestapa. To všechno lákalo spojence k náletům. Proto patřily Pardubice k nejvíce rozbombardovaným venkovským městům.
