Josef Tejkl měl život rozjetý úplně jinak. Cestoval hodně po Evropě, studoval historii a plánoval pokračovat v doktorandském studiu na univerzitě. Před třemi roky měl ale vážný úraz hlavy, s jehož následky bojuje dodnes.
"Říkal jsem si, kde být užitečný, a tak jsem se přes Středisko křesťanské pomoci dostal k promítání. Jezdím po domovech důchodců na Pardubicku a ukazuju jim fotky z cest a vyprávím," říká třiatřicetiletý dobrovolník, kterému bude už brzy v jeho pokoji v Kostelci u Heřmanova Městce viset plaketa v podobě natažené ruky se srdcem na dlani jako ocenění jeho práce.
"Ten úraz mi změnil život. Někdo by řekl bohužel, já říkám bohudík. Vnímám teď svět úplně jinak," tvrdí Tejkl. A je to vidět. V Domově Pod Kuňkou pro mentálně postižené v Rábech už je jako doma.
Navštívil Skandinávii a Ukrajinu
"Kluci", jak jim říká, ho nadšeně vítají. "Budete zas promítat, pane Tejkle?" okamžitě ho obklopí skupinka mladých i starších obyvatel ústavu. "To o tom Norsku, tam je tak krásná příroda," radostně povykuje Tomáš. "Mně by se líbilo, kdybyste příště vyprávěl o Egyptu," navrhuje Honza.
Mladý cestovatel se však orientuje hlavně na Evropu. Kromě Skandinávie navštívil několikrát také Zakarpatskou Ukrajinu. O zážitcích ze svých cest pak vypráví. "Cestování a hlavně výpravy do hor mě před úrazem hodně bavily. Všechno jsem si nafotil a teď to můžu předávat. Když vidíte radost těch lidí, nemůže vás to nechat klidným. A přitom dřív jsem těmi lidmi opovrhoval, nechtěl jsem to vidět. Úraz mi pomohl prohlédnout," říká dobrovolník.
Za svou práci nedostává žádnou odměnu. To však není tak docela pravda. Jeho "honorářem" jsou výkresy, které mu po přednášce nebo při jeho další návštěvě přinášejí obyvatelé ústavu bez ohledu na věk.
"K tomuhle nemůžete zůstat imunní, tuhle jsem třeba dostal krásný výkres," říká Tejkl. Jedním z následků těžkého úrazu je pomalá řeč, svůj projev proto zlepšuje a trénuje na přednáškách. Ta nejbližší jej čeká v azylovém domě ve Vysokém Mýtě toto pondělí. "Hlavně musím zdokonalit powerpoint, aby to i po technické stránce bylo lepší," říká Tejkl.
Do útulku chodí venčit psy
Promítání svých cestovatelských zážitků, které by rád do budoucna rozšířil, není však jedinou dobrovolnickou činností, kterou se zabývá zhruba čtvrt roku.
Pomáhá i u zvířat. Dojíždí do pardubického městského psího útulku a chodí venčit jeho čtyřnohé obyvatele. Přichází, kdy se mu to hodí, a bere je na procházku. "Už se dopředu telefonicky ani neohlašuju. Přijdu, dostanu obojek, vodítko a vyrazím. Nejčastěji po areálu. Když je vezmu ven, vidím na nich pocit absolutního štěstí," říká Tejkl.
Někdy venčí hodinu a někdy i dvě. Za jeden den vyvenčím někdy dva a někdy vezmu z kotce i osm psů. Že by se mu však zželelo nějakého opuštěného psa, to si pro jistotu ani nepřipouští. Doma má psy hned dva a zatoulanou kočku, která u něj našla taktéž zřejmě už trvalý azyl.
Když nepomáhá, nepromítá, nevenčí psy, stává se z něj doma v Kostelci u Heřmanova Městce Kutil Tim, jak sám sobě říká. Zaměstnání, kvůli podlomenému zdraví způsobeném úrazem, nemá. Pracuje se dřevem, ale podle svých slov se teprve učí. Lopotí se s budkami pro ptáky a podobnými výrobky ze dřeva.
Také zvažuje, že by rozšířil svoji diplomovou práci o heřmanoměsteckém zámku a vrátil se k doktorandskému studiu historie, které musel ze zdravotních důvodů přerušit.
