Před týdnem jí bylo 16 let, což je podle pravidel minimální věk pro start, její jméno si však lodivod do kalendáře zapsal už před čtyřmi lety.
"Ale o tom, že La Manche poplavu, bylo rozhodnuto dřív, než jsem se narodila," říká plavkyně.
Její otec Michal totiž coby trenér připravil na zdolání mořského průlivu o šířce 33 kilometrů už devět plavců, z nichž osm uspělo. A tak už před lety poslal zmíněnému lodivodovi zálohu tisíc liber. "Pak už je prostě hloupé couvnout."
Bude to jiné, když tentokrát do vody hodíte dceru?
Otec: Bude. Myslím si, že dcera nebude tolik poslouchat. Když na ni zakřičím, ať přidá deset záběrů za minutu, tak se na mě dost možná vykašle. To by reprezentačnímu trenérovi neudělala. Jedna ze zásad zní: Netrénuj vlastní rodinu, ale tady se tomu nešlo vyhnout. I když jsem spíš poradce přes Kanál, protože trenéra má v klubu. A samozřejmě jako otec mám respekt, protože vím, co se může všechno stát. Za poslední roky se sice úspěšnost zvedla, ale za celou historii je pořád na šest pokusů jen jeden zdařilý. A třeba za celý týden, co tam můžeme být, se vůbec nemusíme kvůli počasí dostat do vody.
Lenko, máte strach?
Lenka: Bylo mi dvanáct, když mi táta z Anglie volal, protože tam byl s jedním ze svých plavců, a říkal, že bych za čtyři roky mohla plavat. Tehdy jsem si neuvědomovala, co to znamená, teď čím dál více zjišťuju, co tam bude za úskalí. Ale strach? Ne, nijak hrozné to není.
Co pro vás La Manche znamená?
Lenka: Je to vrchol dálkových plavců. Úžina, která má obrovské množství nástrah. A zároveň je tohle pro mě předstupínek před olympiádou v Londýně, kam bych se chtěla na desítku dostat.
Otec: Ona v tom plaveckém prostředí vyrostla. Jako dítě plavala na Sečské přehradě, já ji doprovázel na gumovém člunu, dával pití, aby se cítila jako závodnice, a pak na druhém břehu líbala zem.
Lenka: Ráda bych to přeplavala za deset hodin, ale to by musely být opravdu ideální podmínky. Už jsem tam byla s tátou třikrát, když doprovázel jiné plavce, takže vím, do čeho jdu.
Na kolik takový pokus vyjde?
Otec: To, co je přímo spjaté s přeplavbou, jako je lodivod, poplatky asociaci, cesta a ubytování tam, stojí 180 tisíc. Pokud do toho započítám i soustředění či energetické gely a nápoje za poslední rok, pak to vyjde na čtvrt milionu.
To vypadá, že lodivodi, kteří v srpnu za týden doprovází i čtyři plavce, jsou docela zazobaní.
Otec: Ziskoví jsou, ale není to superbyznys. Je to pro ně boková záležitost, protože lodivodi jsou buď chlapíci, kteří mají loď, tak si s ní přes sezonu přivydělávají. Nebo rybáři. Vy mu sice dáte hodně peněz, ale on zase kvůli vám čeká na počasí, a tak přichází o výdělek.
Dělají někdy chyby?
Otec: Zažil jsem to a někdy si myslím, že ji udělali schválně. Existují lodivodi, kteří chtějí vydělat, a tak hodí do vody plavce, i když výsledek není úplně jistý. Nechají ho vykoupat a po dvanácti čtrnácti hodinách ho vytáhnou. My naštěstí spolupracujeme s Regem Brickellem, kterému mohu věřit. Ne, že by mě nedokázal očurat, ale mám v něj důvěru. Když jsem tam byl loni s Pavlem Trebichovským, tak jelikož je to inženýr přes počítače, pořád sledoval na internetu, jaké bude počasí, jestli bude klesat voda. Já mu říkám: Nedělej to, on plivne do vody a pozná, jak bude.
Vážně?
Otec: Skoro. Oni mají informace od pobřežní hlídky, poznají vlny podle zabarvení moře, dokážou předvídat. Větší část života strávili na moři než na souši. Řeknou, že za deset minut začne pršet a ono začne. Proto nejsem rád, když si plavci něco zjišťují dopředu. Ten Pavel pak opravdu věřil, že teplota vody klesá. A třeba Standa Bartůšek zase plaval s hodinkami, takže jsem mu nemohl upravovat čas.
Takže z paluby lžete?
Lenka: Pořád.
Otec: Když vidíte plavce, který mele skoro z posledního, tak mu musíte říct, že už zbývá jen hodina a půl, a ne tři.
Lenka: Po sedmi osmi hodinách máte v hlavě vygumováno, takže těmhle řečem věříte. A ono je to lepší, než si myslet, že kecají.
Zpíváte si třeba?
Lenka: Tam je potíž, že by vám pak jedna písnička vlezla do hlavy a vy si ji zpíval deset hodin, takže by se z toho člověk zbláznil.
Máte nějaký dárek, který chcete, aby vám pak otec splnil?
Lenka: Vidíte, musím něco rychle vymyslet.
Otec: Na La Manche jedeme s celou rodinou a pak se zastavíme v Londýně. A Lenka s manželkou tam prý navštíví nějaké ty obchoďáky, kde se zrealizují. Já se nechám překvapit výpisy z účtu.
Musíte být hrdý, když slyšíte, jak dcera mluví o La Manchi či o snu být na olympiádě.
Lenka: Počkejte, on tyhle nápady vymýšlí.
Otec: Londýn jsem nevymyslel, navíc ten je o hodně komplikovanější než La Manche. Tam pokud máte peníze, odvahu a otužilost, můžete jet. Ale na olympiádu se musíte kvalifikovat. Ten sen vidím jako hodně vzdálený, ale sny jsou od toho, aby se za nimi šlo. Po návratu z La Manche si musí Lenka psychicky odpočinout, nebude už tolik plavat dlouhé tratě.
Vy sám jste nikdy o přeplavání Kanálu nepřemýšlel?
Otec: Kolem roku 1980, kdy jsem plaval maratony, to byl můj životní sen. Jenže tenkrát bylo těžké dostat se na Západ a ještě těžší sehnat na to peníze, takže ten sen zapadl. Ale povedlo se mi to v roce 1988, kdy jsem se tam dostal jako trenér s Lídou Jelínkovou.
To byla vaše první přeplavba v roli trenéra. Jak složité vlastně bylo za komunistů dostat se do Anglie?
Otec: Neskutečně. Pamatuju si, že byla někdy rok předtím vyhlášená mezi nejlepšími sportovci Pardubicka a všichni tam museli mít proslov před těmi papaláši. Všichni děkovali, jen já říkal, že je škoda, že nemáme možnost měřit se s těmi nejlepšími v cizině. Náš předseda oddílu, tehdy už starší pán, mě kopal pod stolem a pokoušely se o něj mrákoty. Najednou si okresní tajemník začal něco zapisovat a redaktor místního listu Zář mi řekl: Jakmile vezme tajemník do ruky tužku, tak je to buď velký průšvih, nebo vítězství.
A bylo to vítězství.
Otec: Jeli jsme nakonec do Anglie čtyři, každý z nás dostal devizový příslib na maximální částku. Jenže nebylo počasí, takže jsme místo týdnu byli v hotelu tři a už neměli peníze na lodivoda. Jenže v tom hotelu se pořád po placení neptali, tak jsme peníze použili na něj a říkali si, že buď to Lída přeplave a bude. A nebo tady budeme rok mýt nádobí. Přeplavala to, druhý den přijeli pánové z velvyslanectví a všechno zaplatili. Tehdy byla šance, že můžeme čekat na lepší počasí. Dneska máte týden a v tom dalším už má lodivod zarezervované jiné.
Takže je to komerce?
Otec: V Kanálu plave jeden člověk v plavkách, čepičce a brýlích, který těch 33 kilometrů musí překonat sám. Pořád je k tomu potřeba velký výkon jednotlivce.
Lenka: Ten plavec nemůže být moc pomalý, protože by nepřekonal sílu proudů. Musí být zvyklý na studenou vodu, takže já se otužuju především na jaře a na podzim, kdy teplota u nás je podobná jako tam. A potřebuje hezké počasí a štěstí.
